Výlet Se Nekoná

Naprostá letargie, ospalost, zklamání, beznaděj a smutek. Momentálních pět stavů, co se ve mně míchá. Nepravidelně, zato účinně. Celý důvod je pro nezasvěcené nepodstatný, děje se jen to, že sraz s jednou osobou mému srdci velice blízkou se nekoná. Proč by se taky konala, když mi hodinu před plánovaným odjezdem přišla podivná smska. Podivná, ale naprosto vystihující svůj účel. Takže zase nic. A já už přemýšlím, jestli to má celé vůbec cenu. Srdce říká di, rozum stůj. Tak už se sakra dohodněte!

Takže místo dvou dní strávených v poslední obydlené zatáčce před Vídni (čti: Brno), mám opět relax ve své sluji, kam ani sluneční paprsky nesvítí. A to už asi 14 dní v kuse. Je hnusně, mě se chce akorát spát a nic nedělat. Přitom mám práce jak na kostele. Napsat recenzi na jakési hc album, poslat to na volumemax.net a čekat, jestli mě vezmou coby hudebního recenzenta. Ten job bych brala, neplatí se za něj, ale zas bych zkusila něco novýho. Plus musím napsat i články do zásoby na mezinami.cz. Nemám nápady, chuť a ani písmenka mi nejdou dobře skládat za sebe.

Jinak bílých shitů sem se zbavila. A věřte mi, že slavný "hedenšoudrs" v tom fakt prsty nemá. :P Taky jsem se dozvěděla poněkud vtipnou zprávu. Učebnice do školy si máme s 15% slevou kupovat přes net. Povinně všechny. Naivita. Ani nápad, stejně je nepoužívám ^_^

Nějak mě přijde, že se mě dneska snažej všichni nas*at. Že vás to lidi baví :)

Znepokující Zprávy

Dneska jsem se dozvěděla či jinak přišla na několik velice znepokujících zpráv:

1. Panic! At The Disco prý vedou hitparádu Óčka!! Tohle oznámení nepřežiju. Američtí retro hošani v čele s Brendonem Urie, po jejichž vystoupení prahnu již nejméně půl roku a dnes se mi snaží někdo tvrdit, že jsou konzumováni dylinkami, jejichž hudební vkus se dá srovnat se vkusem opilé ondatry?! (nevím, proč mě napadlo zrovna tohle) To je na mě trochu moc..

2. Moje hlava byla zasažena malými bílými shity, kterých přibývá kdykoliv se svých pěstovaných pačesů jen dotknu. Ano, mluvím zde o lupech. Celýho půl roku je úspěšně nemám, zato se mi ale mastěj vlasy. Nasadím tedy zbraň proti omastku kapajících z mých kadeří a ty bílí svině se vrátěj. :( fňuk

3. Můj bratr mi chodí na kafe. Na moje zásoby pytlíčkových Nescafé 3v1. Bratrozrada. Bude válka a nepřestanu bojovat dokud i poslední sáček kofeinově vonícího prášku nebude můj!

4. Jsem znechucena záplavou proužkatých a puntičkatých sukní, triček, balerínek atd. Asi se budu muset smířit s tím, že emo vlna už k nám dorazila v plné parádě. brr

5. Můj hudební výběr se zjemňuje. Dnes jsem si pustila Atreyu a místo toho, abych kolečko otočila o 90° doprava jsem tuhle hc hudbu ještě ztišila. Vydržela jsem půlku alba, na řadu přišly bandy jako Nouvelle Vague, Juli, Arctic Monkeys, Razorlight, Dredg, Nierika a další, podobného tichého typu. Teďka třeba poslouchám Abbu...wtf?!

6. Jsem zcela out, co se týče dění v televizi a v rádiích. Víte někdo, kdo je Kapucino? Mě se to dnes snažil někdo vysvětlit na líbku a zeptal se: "Mi neříkej, že nekoukáš na televizi!" Sorry, ale jako fakt nekoukám...nebo jo, ale jen na vybraný filmy.

7. Taky sem dnes postřehla, že čas utíká strašně rychle, když nechci, aby utíkal a zas strašně pomalu, když chci. Vrr

8. Už jen pár dní a začíná škola. Paradoxně to je nejlepší zjištění za tyhle prázdniny :))

P.S: A asi sem si jednou smskou zku*vila vztah, kterej ani nezačal. Blbej pokrok techniky...

Divočina V Praze

Sem uťapaná jako už dlouho ne. Z rodinného výletu do Prahy nakonec zůstal výlet já vs. mamka, což se mi v některých chvílích stalo naprosto osudným. Příště jedu kamkoliv sama nebo s někým, kdo svoje rodinné problémy neřeší s celou hospodou, kavárnou či Václavákem. *stydím, stydím* Všechno, co jsem potřebovala, jsem sehnala - knížku s přebalem, který v rukou prodavače přived nejednoho zákazníka do mírných rozpaků, v Coffee Heaven jsem taky byla, na výstavě naprosto nádherných fotek z Afriky jsem nestačila zírat, na obědě U Trilobita jsem se naprosto zlikvidovala špenátem a sýrem, nechala se nedobrovolně vyfotit před Karolinem, aby měla maminka za pár let s čím porovnávat a nad čím ronit krokodýlí slzy (jako bych tam snad měla promovat, heh) a zase spokojeně trajdala autobusem dom. Dneska se mi bude spát jak miminku...

"Toilet Tree" dnešní pojetí moderního umění asi nikdy nepochopím :) Třeba tohle dílko má upozorňovat na málo prostoru pro městskou zeleň. Já bych to spíš zařadila jako reklamu na nedostatek toalet ve městech :D

kavárna Café no.1 Ano, ta paní na stěně opravdu pije Mattoni..."Matonni...už není!" Pouštěli na plazmovce VH1 Classic, tak si u mě šplhli. Příště se na ně půjdu mrknout zas :)

Moje malinové XXL capuccino. Škopek to byl solidní, malinový fígl spočíval v normálním capuccinu s malinovým toppingem. No jo, nikdo nejsme dokonalý, ale tohle, tohle bylo naprosto výborný.

Místo: Karolinum - doporučuju tam zajít, krásný fotky a podzemí Karolina má skvělou expozici mapující historii ČR ještě někdy od dob Karla IV. To, že mne tam po telefonu vyhmátla moje profesorka francouzštiny se slovy "Lenka, přinést 4. ty peníze na letenka.", už je nějak vedlejší. A to jsem si naivně myslela, že tam nemám signál :D

Woot Woot!

Tak si tak říkám, jestli se mi blbá, napruzená až hysterická nálada někdy nehodí víc než ta nádherná spokojenost, kterou jsem prošpikovaná skrz na skrz. Nikdo mi nevyčítá můj výraz naprostého debila, nikdo se neptá, co se stalo, že mám tak výbornou náladu a nikdo na mě nekouká, jak na vola, když se na neznámého komlejdoucího či kolemjdoucí na ulici usměju a jdu dál. Paradoxně se o mě všichni staraj víc než kdybych měla náladu pod psa. Tenhle svět je občas vážně divný místo k žití.

Zítra jedu do stověžaté matičky Prahy na výstavu fotografií National Geographic a taky pro anglickou knížku. Co budem s mým jemným rodičovským a bratrským doprovodem dělat dál netuším. Hlavně že zabiju další den nudy v Hradci.

Dneska jsem ho třeba zabíjela sledováním 10-ti dílného seriálu Band of Brothers (natočený dle knižní předlohy, kteoru zítra bezpodmínečně seženu!). Téma obou světových válek mě hodně zajímá, tak si nenechám ujít ani filmy o té době. A to nejen ty novější, i starší tak od roku 1970 a výš jsou moje záliba. Upřímně řečeno je jich většina lepších než ty současné typu "Ano, pane, jsem kapitán Amerika, pane!", co většinou stojí za zlámanou grešly. Tenhle seriál mapující postup paraglánů Easy Company ode Dne D až po konec války, poměrně nedávno běžel v televizi. Nebyla bych to já, kdybych ho nezaspala nebo jinak neprošvihla. Takže dneska byl můj Den D plný štěkání kulometů, udělování rozkazů, i krve a smrti. Všech 10 dílů je poměrně solidně vtahujících do děje, s každým tím vojákem cítíte a když "to dostane", tak se přistihnete, že i chvíli tak nějak truchlíte. O ztvárnění koncentračního tábora taktně mlčím, protože je to téma a pocity samy o sobě.

Už Se To Krátí

Konec prázdnin dokáže být neskonale nudná záležitost. Hlavně, když jsou všichni vaši kamarádi a známí někde v čudu, v Chorvatsku nebo na úplně druhý straně republiky. Dneska jsem to počítala - 10 dní a jde se opět do školy, pak týden a jedu si užívat krásné Francie. Těším se tam čím dál tím míň. Teda těším se, že budu měsíc z domu, že se budu poflakovat v zemi, kterou naprosto miluju, ale na měsíc tu nechám všechny, co mám ráda a to bude asi nejtěžší. Navíc jsem zjistila, že zapomínám francouzštinu...

Trávím strašnýho času stahováním nový a nový hudby a filmů. Teď to je například komedie pro teenage věk She's The Man . Oddechovka na entou, ale vypadá to dobře. Channing Tatum (mimochodem ten samý kluk, co tak fantasticky tancuje!) vypadá dobře 0:)) hehe. Jen tak na ochutnávku - zkuste pochopit motto tohohle filmu:

"Everybody has a secret... Duke wants Olivia who likes Sebastian who is really Viola whose brother is dating Monique so she hates Olivia who's with Duke to make Sebastian jealous who is really Viola who's crushing on Duke who thinks she's a guy.."

Z muziky jsem teď propadla českým Nierika, coververzantům Nouvelle Vague (ano, T-Mobile spot a písnička "Dance With Me" mě naprosto okouzlila) a taky už asi po 20. před spaním poslouchám nejnovější desku Lifehouse. Navzdory tomu, že přímo ze srdce nesnáším němčinu a Němce, jsem přišla na chuť i albu Est Ist Juli od německé bandy Juli. Joo, mám prostě ráda ženský vokály..

Taky krásně zanedbávám čtení. Snažím se přečíst Utajené dějiny Čech, ale když vám myšlenky lítaj v jiným městě, u někoho s kým by jste chtěli být, je těžký soustředit se na sv. Václava a jeho stejně pošahanou babičku Ludmilu.

Let's Dance mne inspiroval k tomu, abych se zase vrátila k tancování milovaného street dance. A maminka se mou každoměsíční hysterickou náladou zase inspirovala k břišním tancům. Tenhle rok bude asi nejvtipnější za celej můj život :D

Let's Dance, Baby!

Tak jsem včera byla po "dlouhé" době opět v kině. Byly jsme s Garnim domluvené, že bychom se zašly podívat na nějakou romantiku. Místo "Dům u jezera" to vyhrála taneční romantische filmek "Let's Dance" neboli v anglickém originálu "Step Up". Tuhle změnu názvů jsem nějak nepochopila, ale nebudu nikomu kecat do práce.

Stručný obsah filmu, který není opravdu pro přemýšlivé filozofy, ale spíš pro lidičky, co si chtějí na chvilku odpočinou a zasnít se, vám hnedka nastíním. Tyler (Channing Tatum) je prvotřídní flákač, co nikdy nic nedotáhne do konce a i když by chtěl vypadnout z černošské čtvrti Baltimoreu někam jinam, předem to vzdává. Přitom dokáže v basketu porazit mnohýho nigga kámoše (sám je běloch) a úplně fantasticky tancuje! Jednou si se svými kumpány udělají malou demolition akci v sále místní umělecké školy a je chycen. Trest - 200 hodin prací na zmíněné škole. Do toho se objeví Nora, primabalerína, jejíž partner na závěrečné vystoupení si jen tak čistě NÁHODOU něco udělá s kotníkem a hádejte 3x, kdo ho zastoupí? Áno, je to Tyler.

Dál už se odvíjí jen typicky klišovitý příběh o napravení flákače, všichni svorně přijdou na to, že život se má žít teď a naplno a zakončí to famózní společnou choreografií v r'n'b/hip hop/balet stylu. Nevěřili by jste, ale tohle spojení fakt funguje a já jen čuměla, co dokonalýho z toho může vzniknout. Jinak soundtrack je supr, hlavně vypalovačka Show Me Tha Money - hipec smíchaný s houslema. Tohle, kdyby se hrálo na Hip Hop Kempu, tak mě tam maj už tejden dopředu :P

Jinaak, dneska jsem se konečně dokopala ke srazu s Kati. Prošli jsme celý Pardubky, probraly všechno možný i nemožný. Prostě super odpoledne strávené se super člověkem. Ještě v HraKra jsem zažila konfrontaci s hopery, mezi nimiž někteří smrděli bůhví čím, ale fialky to nebyly! O cestě vlakem radši nemluvím. Pobavilo mě, ale když jsem vylezla z vlaku (se mnou zhruba půlka HHK) a všichni zařvali "Heeeeeeeeeeeeeeeeeeeej!" (a že to v tý hale znělo sakra hustě!) a nakonec všichni začali pohazovat ručičkama do rytmu sloganu "Hip Hop Kemp". Blázni...

p.s: Let's Dance/Step Up doporučuju všem, co:

• mají rádi hipec či r'n'b hudbu
• mají rádi našlápnutý choreografie a skvělej street dance
• si ulítavají na nesmyslě romantickejch a dokonalejch filmech
• maj rádi kluky s rozkrokem gatí u kolen, XXXXL trikama a sakra pěkně namakaným hrudníkem ;) (tohle je doporučení pro holky :P)
• se chtějí pobavit nad tím, jak hoper tělem i duší zkouší dělat přesné!! baletní pohyby (kdo balet, někdy dělal dokáže si to asi představit... :D )

Hip Hopové Městečko

Sem strašnej lenoch cokoliv psát. Ujíždím si teďka opět po dlouhé době na nějakým ska a na The Streets - Turn The Page a to pochmourno, co bylo před nedávnem nějak přechází. Jo, život de dál.

Už druhej den je u nás ten slavný hoperský svátek všech svátků aka Hip Hop Kemp. Ve čtvrtek za mnou byla v HraKra Pája. Pár hodin jsme strávily ve městě, kecaly jsme a tak. Už kolem třetí odpoledne bylo nádro plný těch týpků, co jak já říkám - nevěděj svoji velikost, tak nosej hadry XXXXXL. Ne, dělám si legraci. Mě hopeři nevaděj -moc, ale co je moc to je moc. Fakt by se jeden bál jít jen pro rohlíky. Ale většina jich je docela v klidu, respektujou, že jsou jen na návštěvě. Dneska se mě třeba nějaký holčiny ptaly, kde je centrum. Bylo by asi zbytečný a trochu drzý jim říkat, že jsou v něm, tak jsem je navedla na nejbližší skateshopy. Spokojeně odkráčely a já zjistila, že můj orientační smysl zas není na tak špatný úrovni.

Co mě ale na těhlech lidech dostává nejvíc je asi styl jakým skupujou naše malinké Tesco. Regály s krabicovým vínem - komplet vybraný. Regály s minerálkama - ve skoro stejném stavu jako krabicáky. O chipsech radši nemluvím. Dneska tomuhle všemu nasadili korunu tři týpci, co si kupovali šestipacky Měšťana (poz. aut. nejhnusnjěší pivo, co se dá pít). Můj žaludek udělal pár obrátek a v duchu sem ty kluky litovala. Brr..

Je sranda bydlet ve městě, kde se odehrává Hip Hop Kemp :)

Jen Vzpomínky Zůstavají

Dva dny po sobě strávené v posilce - asi nejvíc sportu, co jsem kdy v životě udělala (vyjímaje 14-ti denní soustředění s baletem, ze kterého jsme se vrátila o 10kilo lehčí). Sice pociťuji i svaly, o kterých jsem neměla ani tušení, že je mám, ale je to fajn. V pátek jdu zas, pak zas a zas. Nakonec ze mě ještě bude kulturista. Nemůžu si pomoct, prostě mě to baví! :)

Zítra si budu večer hrát na "žabožrouta". Známým přijela Francouzka na stáž a jejich dcera s ní odmítá mluvit. Tak nasaděj mě. Nevím, jestli si pomůžou. Uvidíme, uslyšíme.

Jinak se mám teďka přímo superně - kromě strachu z výhrůžek, že jeden nejmenovaný, si v noci při příležitosti návštěvy Hip Hop Kempu zahraje "zvonkohru" na náš zvonek. Víc se rozepisovat nebudu, protože onen dotyčný se domákl mého blogu a bohužel ho čte.

Další věc, co mě trochu trápí je ještě nezahojená *rána* z těch prvních necelých 14-ti dnů v červenci. Dneska jsem na MySpace koukala na profil anglických The Streets a všechno, na co se snažím celé prázdniny zapomenout, se vrátilo. Taková ta čistá rána z nebe, jak sedíte, něco si prohlížíte a najednou vám je hrozně smutno, prázdno, melancholie vámi cloumá ze strany na stranu, tupě sledujete jedno místo, chce se vám tak akorát brečet a začnete vzpomínat. Nebrečela jsem, ale zbytek diagnózy jsem splnila. Vzpomínala jsem na to, jak The Streets a jejich song "Turn The Page" hráli nejmíň milionkrát dokola a pořád jsme se o nich dokázali bavit, o tom stoprocentně čistokrevným anglickým přízvuku Skinnera. Jak jsme koukali na Finding Nemo a kromě scén s racky, kdy říkali "Mine, mine" jsme prokecali celý film a ještě se tomu divili. Přemítala jsem, kolikrát jsme si potom tuhle hlášku navzájem řekli. Kolikrát mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat, je tu jen a jen pro mě. Kolikrát jsme jen tak leželi na obrovský válendě, drželi se za ruku a kecali o úplných blbostech. Vzpomněla jsem si i na to, jak jsme se v trochu podnapilém stavu začali bavit o tom, že se bojíme, aby nevznikla 3.světová a jakej je Bush strašnej debil. Teď si dokonce i vybavím, jak mi nalil do vanilkovýho pudinku jahodovou Amundsenku a jak strašně dobrý to bylo. Necelých 14 dnů a já se dokázala zamilovat jako malá holka. Bylo to tak krásný, že to muselo skončit ještě dřív než to začalo. Proč, to se asi nejspíš nedozvím...poslední vzpomínka než jsem odjela, abych se potom jen kvůli němu vrátila, byl smutný pohled jeho modrých očí vykukujících pod tou neučesanou kupou vlasů. Vzpomínek je mnohem víc, drobnosti, hlouposti, ale mám dojem, že bych se už sesypala kompletně.

Takže pro toho nejmenovaného, co bohužel čte můj blog: Nejsem egoista ani pokrytec, dokážu mít ráda i někoho jiného a myslím si, že já a moje srdce máme výhradní právo na to si vybírat koho. I když se stejně vždycky spálím, moje privilegium to je...

Lenost Vs. Já

I když by se to ode mne možná dalo čekat, tenhle post nebude o Love Planet. Mezi svými blogger-známými sem pro jednou out. Jo, ještě v červnu jsem si slibovala, jak vyrazím na tenhle fesťáček už jen kvůli Franz Ferdinand, I AM X a dalším, ale skutek utek a já jen skřípu zubama při čtení recenzí a zažitků ostatních. To bylo keců, že budu tohle léto objíždět fesťáky! Bože, jaká já sem kecka! Nejradši bych si nafackovala, ale mám dojem, že by to nemělo žádnou cenu. Tak to snad vyjde příští rok. Snad.
lenost vs. já - 1:0

Když to tak vezmu, času mám sice kupu, že bych ho mohla rozdávat, ale vpodstatě sem furt v Hradci. Už nevím jak dlouho Kati slibuju, že se stavím v Pardubicích. Pardubice! To je 20 kilometrů od HraKra neboli půl hodina vlakem. V porovnání s mým životem je to jako vteřina! Tak proč sakra nejsem schopná zvednout svůj zadek, koupit si lístek a jít navštívit člobrdu, kterýho jsem v životě neviděla, ale na ICQ se mi s ní povídá báječně, skvěle, úžasně?!
lenost vs. já - 2:0

Aspoň, že moje druhé Liberecké já se dostaví do našeho zapadákova. Ano, svojí nejlepší net-live kamarádku, kterou jsem naposledy viděla minulý červen na koncertu Green Day, uvidím už tento čtvrtek! A věřte mi, že se jí nemůžu dočkat! Máme si toho tolik, co říct, koho zdrbnout a vůbec. Rok je sakra dlouhá doba. I když spolu komunikujem via Internet prostě to není ončo. No, chápete mě, doufám.
lenost vs. já - 3:0

Předevčírem jsem byla akční. Nevím co mě to napadlo, ale vlezla jsem na stránky český kapely Imodium. V životě sem od nich nic neslyšela a ani netuším, jak sem ty stránky objevila. Každopádně, frontman Thom (tuším, že nejspíš Tomáš) zde má jakousi rubriku "Tančírna", kde se zmiňuje o tom, co poslouchá. Našla sem tam Panic! At The Disco - ano mojí srdcovku n.1 - a já si prostě neodpustila to neokeomentovat. Nějak, už ani nevím jak. Setřel mě, čekala sem to. Teď si přijdu jak dvanáctiletá fanynka toužící psát si s tím vysokým klukem s proklatě modrýma očima. Ach jo..
lenost vs. já - 3:1 (ale jak to dopadlo!)

Dnešek se nesl v témže akčním duchu. Ráno jsem si zahrála na pravou "camera whore" a blejskla pár svých fotek - viz. nové foto v profilu. Mapuju se takhle každý dva měsíce - neplánovaně, ale vychází to tak. Fotky jsem hnedka zužitkovala na zrenovování profilu na MySpace. Tak teďka maj lidi aspoň co komentovat. Taky sem si obnovila profil na líbímseti. Ne, že bych se chtěla seznamovat, to ne, ale občas si s někým pokecat není na škodu. Nebo je ze mě takovej narcis, že miluju zakládání profilů své osoby? Nevím.
lenost vs. já - 3:2

Další server, co mi dnes konečně po dlouhé době podlehl, je deviantART. Kromě čtení, psaní a poslouchání hudby zvládám i sem tam něco nakreslit a svoje "práce" vám právě na tomhle art serveru zdrbnou ti největší odborníci z řad naprostých amatérů (v porovnání s profesionály). Takže ode dneška kreslím speciálně pro deviantART. Navíc tam sou skvělý tutoriály na všechno ;)
lenost vs. já -3:3

Konec tohohle příspěvku obohatím o zprávu z dnešní rozlučky mé kamarádky a bývalé spolužačky. Pája jede za týden na rok ( 9 měsíců a týden, jak dneska upřesnila) do USA. Věřte mi nebo ne, bude mi chybět. Skvělá holka to je a mám jí moc ráda. Sešlo se nás asi 15, tak nějak ten zdravý mix našeho ročníku - teď už vlastně septimánů - a bylo to moc fajn. Jen jsem asi udělala největší chybu tohoto týdne - s Niky sme se uvrtaly Garnimu, že s ní půjdem zítra na spinning. Kdo zažil tuhle mučící proceduru ví, jak se asi cítím. Ale já to vydržím a budu silná! Když umřu, pohřbíte mě někde na klidném místě s věčným výhledem na moře?
lenost vs. já - 3:4

Tak mám dojem, že jsem to nakonec vyhrála, co říkáte?

P.S: nevíte, jak se zablokuje něčí IP, aby se sem nemohl dostat?! Je to nutné! Catchi, nevíš?

Změna Je Život

Dneska jenom rychlej post. Ostříhaly jsme s maminou psa. Vypadá teď, jak kdyby utek z Dachau. No, co ony mu ty chlupy zase dorostou. Druhá událost - obarvila sem si svoji sešlou škebli. Teda spíš sešlou barvu škeble. Takže z mišmaše hnědý, blonďatý a zbytků černý mám na vlasech okouzlující hnědou. Je to něco ve stylu hnědý s červenou, ale vypadá to dost dobře. A uznala to i moje bbaička a to je co říct. Pro představu, fotka zde:

Ksichtu si nevšímejte, to je jen defekt Matky přírody! A inteligentnější výraz jsem za tu chvilku navodit nedokázala :P

Baby Nebude Sedět V Koutě...

Z repráku se do sluchátek a tím pádem do mých uší linou tóny "The Time Of My Life" a se mnou to šije jako vždycky. Ano, před chvilkou skončil Hříšný tanec aka Dirty Dancing. Kultovní film, co se tance týče a který si myslím, že nikdo nedokázal truimfnout. Je to sice lovestory postavená na spoustech klišé, ale je to krásný. Ten film v sobě má nějaký kouzlo, který vsá přitáhne a už nepustí. Prostě magie! Já mám tenhle film ze srdce ráda a vždycky se na něj hrozně ráda koukám.

Nevinně vyhlížející holka, co chce změnit svět jede na dovolenou s rodiči a sestrou, kde potká toho nejsprávnějšího drsňáka, co si každá holka může přát. A ještě ke všemu je tohle všechno podtrhnutý rytmama mamby, samby, cha-chi a dalších tanců, co vás nenechají sedět v klidu. Ještě si pamatuji doby, kdy jsme s holkama někdy ve 4.třídě na škole v přírodě rozjely, tehdy ještě kazetu, soundtrack a vypalovačku "Hey Baby". Swayze byl proti nám těžkej amatér! I když rozfofrovat to v Podvobraze s holkama (tentokrát jinýma a lepšíma samosebou!!!) na tyhle hitovky dokážeme stejně skvěle!

Dneska sem sehnala na DVD Amélie z Montmartru. Věřili by jste, že moje jemnější (jak kdy) půka rodičovstva o tomhle filmu ani neslyšela?! K neuvěření!!

Schovejte Rum!

Tak jsem se dneska pochlapila a napravila nedostatek a zašla jsem - ještě se svým bráchou, Míšou a jejím bráchou a taťkou - do našeho mulťáku na Pirates of the Carribean : Dead Man's Chest.

Původní plán byl jít do kina v 15:30, ale Míšin brácha si něco udělal s pihou a radši s ním jeli k doktorovi. Kino přesunuto na 16:30. To už se povedlo, ALE... Pustili se první upoutávky na film a najednou nic. Ticho, tma. Přišla slečna se zprávou, že s filmem jsou potíže, tak ať vydržíme. Po chvilce přišla jiná paní tentokrát se sdělením, že promítač zkolaboval a odvezla ho záchranka a že to potrvá tak půl hoďky než dorazí jiný. Trochu moc adrenalinu na jedno představení, ale nakonec bylo všechno ok a já si vychutnávala Johnnyho úžasné grimasy, nechutně zarostlou posádku Bludného Holanďana, šermířské scény všude, jenom ne na pevné zemi a prostě všechno, co mi svět pirátů v těch 151 minutách nabídl.

V každé recenzi, co jsem, kde četla psali o tomhle dílku něco jiného. Diametrálně odlišného. Jednou, že nikdo větší blbost neviděl, že to ani neměli točit a druhá kritika zas byla tak nabitá jen samým pozitivním slovem. Pak si vyberte čemu máte věřit! Já dala na svůj dlouholetý instinkt, že Johnny prostě nemůže nic zkazit a zbytek už se nějak poddá. Johnny mě nezklamal, ostatně jako kdyby se mu to někdy povedlo a ten zmíněný zbytek? Ten film byl naprosto skvělej! Dlouho jsem se v kině tolik nebavila jako právě na tomhle filmu. Uvidíme se na třetím pokračování...

Jo, dneska mnou docela otřásly zprávy o zmařených teroristických útocích v Británii. Začínám se do toho letadla do Francie bát nastoupit, co když...aspoň kdybych neletěla 11.září!!! :( Dorazila mě pak v kině ukázka na nový film World Trade Center. Uff!

btw: Johnnyho prostě musíte milovat ;)

Komplikace Hýbou Světem

Dnešek je/byl tak krásnej den. Ráno obvyklý budíček přesunut o hodinu dřív. To víte, pes, když chce ven, tak se všichni stavěj na hlavu a najednou vyjde najevo, že miláček celé rodiny je vlastně jen a jen MŮJ pes! Takže, kdo s ním ráno neučesanej, rozespalej a rozzívalej šel ven do tý nehorázný zimy? Já, já a zase jenom já. Ale přesto toho prcka chlupatýho přímo miluju!! Když se mě nesnaží rozcupovat jako ten polštář, co rozkousal na kouska minule. Jo, zapomněla bych dodat, že můj "velký, zlý" pes je vlastne jen malej bílej chlupatej a straaašně roztomilej bišonek. Naprosto neškodný zvíře, ale dupnout si umí. Zlatíčko <3>

Dneska jsem opět akčně strávila odpoledne - u žehlícího prkna, zapnuté televize a ve společnosti amerických seriálů. Nejdřív to byl JAG. Jeden z těch vtipných dílů - Bud se ženil -, kdy sem se fakt musela smát. Další na řadě byl opět Dawson's Creek. Vánoční díl, s pěnovým umělým sněhem a spoooustou filozofickejch keců. Ostatně to by pak nebyl Dawsonův svět. Od minulých dílů - prošvihla sem jich pět - se změnilo na můj vkus až moc věcí a všechno se zas moc komplikuje. Ale stejně to byl zábavnej díl, hlavně Audreyin projev u vánočního stolu. Krásný shrnutí, jak si všichni navzájem i sami sobě komplikujou život. Korunu tomu nasadil nový přítel Joey, barman Eddie (mooc pěknej kluk, pozn. aut.) Toho hledali až ho našli, další do party, co víc přemejšlí než dělá. Bože, bože...

Jo, dneska jsem si konečně stáhla staré CD od Vanilla Club. Klasika punkrock slovenské bandy. Ty kluky mám ráda, fakt moc. "Nočná Bratislava", "Čo o mně vieš?", "Ty mi to raz vrátíš" a další jsou perfektní na udržení skvělý nálady po celý den.

Taky sem před chvilkou dokoukala Špína Londýna. Pěknej film, drsnej život nelegálního imigranta v něm představenej tak jednoduše až se mi to nechce věřit, že to je tak lehký před imigrační policií prostě utýct. A ten obchod z ledvinama. Brrr. Následně taková touha jet do Ameriky, že kvůli tomu člověk obětuje panenství s takovým slizounem. Brrr na druhou! Některý lidi maj dost silnej žaludek. Přesto se mi ten film mooc líbil. Audrey byla skvělá i Chiwetel Ejiofor jako Okwe. Na delší rozepisování nemám teďka náladu. Sorráčo.

Zítra razím s Míšou na Piráty z Karibiku 2. Těším se na Johnnyho výkon jako malá, tak snad mě nezklame...

Svět Kresleňáků

Dnešek mi přišel, jak návštěva mírnějšího pracovního tábora. Ráno pohodička, spaní do devíti, pak kafíčko, Sedmé nebe, oběd a pak to začlo. Nevím, co mě chytlo za rapla, ale začla jsem uklízet. Podotýkám, že sama od sebe! A ještě dodám, že jsem to vzala z gruntu a vzala si do parády celý byt - krom bráchova pokoje, protože do toho smetiště nevkročím. Takže utřít prach, setřít podlahy, vyluxovat, nádobí nechat na bráchovi. Za hoďku a půl bylo všechno jak ze škatulky a já jsem si s pocitem nad dobře odvedenou prací konečně sedla a vypila už studený kafe. Řeknu vám, to byla makačka!

Moje pracovní morálka, ale nepolevila, ba naopak. Čím víc se blížil večír, tím víc jsem sháněla informace o čtyřech největších vydavatelstvích komiksů pro první díl již zmiňovaného seriálu. Jakýsi pokus o článek jsem sepsala, takže to mám z krku. Teďka napíšu ještě jeden nejspíš o Supermanovi, abych nemusela zkřečkovat, že to ve Francii nestíhám. Není nadto si všechno rozplánovat dopředu. Ještě kdyby mi to šlo takhle hezky i s plánováním věcí do školy.

Tatík mi dneska půjčil nějakou knížku, která prý "kdyby byla pravda, tak je to snad ještě víc v prdeli než kdyby byla pravda ta Šifra." To dílko se jmenuje Utajené dějiny Čech. Uvidíme, co z toho bude. Jinak, coby ten posedlík komiksama, jsem dnes mimoděk našla jeden hezkej a i zajímavej na přelouskání komiks (v angličtině!) z říše elfů, kouzel a tak. Došla jsem na stránku 610 s tím, že jsem se dozvěděla, že další pokračování je 10. sprna. Can't wait to read it!. Adresa je zde.

Budu Psát Jak Mourovatá

Ale nejenom sem. Krátké echo, protože toho mám poměrně hodně na práci.

Posedlost písničkama ze Supermana stále nepolevuje. Myslíte, že je na to nějaký lék? Batman a Robin je nic moc filmek, takže se omlouvám všem lidem, které jeden z mých předchozích příspěvků urazil. Ale přesto se na něj kouká sakra dobře po těch letech. Arnie jako Mr. Freez prostě nezklame, komičtější roli snad dostat nemohl. Víte, že jsem taky úplně zapomněla na Batgirl? Konečně jim do řemesla fušuje i ženská. Jen na těch podpatcích se musí pěkně blbě běhat...

Dneska jsem obnovila svoji práci v redakci Mezinámi. A že jsem si toho docela naložila. Dostala jsem dneska povolení zřídit v časopisu filmovou rubriku - přehled nových filmů, nějaký ohlídnutí za starším filmem, žebříčky pro zajímavost a další věci. Prostě, co bude zrovna aktuální. Jen bych potřebovala trošku promyslet systém, ale to se časem poddá. Další věc, na který si hodlám dát hooodně zálěžet bude seriál o komiksových hrdinech (já vím, že už to je trapný!!!) Takže stručnej úvod do světa komiksu - představení největších výrobců superhrdinů (Marvel, DC Comics) atd. - a potom už jednotlivě nějvětší a nejznámější nezničitelní komiksáči - Superman, Spider-Man, Batman, X-Men, Fantastic 4 atd. atd. Koho všeho by jste navrhli do tohohle seriálu největších es? Svoje tipy mám, ale nebráním se jakékoliv pomoci. Teda skoro bych ji i uvítala ;)

Je to hezký mít takhle naplánovanou práci, ale jsem zvědavá, jak se mi to podaří skloubit se školou. A pak hlavně jak to skloubím s Francií. Měsíc je dlouhá doba a já netuším, jestli tam na psaní článků budu mít vůbec čas. Fíha, no uvidí se.

Jdu si vybít svoji hyperaktivitu někam jinam...

Něco Nepopsatelného

Mám dojem, že jsem zas na nějakou dobu propadla do Superman mánie. Ono mne to časem přejde. Jen, co jsi přestanu pořád dokola pouštět úvodní Superman Theme a vzpomínat na to, jak jsem jako malý děcko hltala všechny jeho dobrodružství. Přála si umět lítat nebo aspoň mít svýho vlastního chlápka v s červenou pláštěnkou, co by mě zachraňoval.

S Vildou jsme dneska pátrali po jedné písničce, co připomíná P.O.D a je v jednom z osmi TV SPOTS k Superman Returns. Nenašli jsme. Zato jsme objevili Sound of Superman, což je kompilace písniček od různých kapel včetně coverů např. od Foo Fighters, The Kinks a dalších, které se nějak vážou k tématu Supermana. Ať už názvem nebo tématikou textů. Já si okamžitě zamilovala "The Rescue" (vím, že se to nedělá!) od American Hi-Fi, ale vpodstatě celý album stojí za poslech. (poznámka: jednu z písniček nazpívala Sara Routh, sestra hádejte koho? :P ) Při poslechu toho CD a speciálně The Rescue si nějak přijdu, že ten Superman fakt existuje a drží nade mnou ochranou ruku. Naivní, vím, ale pomáhá to.

Dost už o Supermanovi a zpět do reality. Dneska jsem absolvovala večer povídání o Vladimíru Mišíkovi. Jeden nadšenec v hospodě na Chlumu každý týden mluví o jedné hudební osobnosti z těch let, kdy i naši rodiče byli mladí. Za 14 dnů je posezení věnované Karlu Krylovi, a tam prostě já nemůžu chybět.

Jedna hodina ráno. Honí se mi toho v hlavě tolik, že nevím co bych sem psala dřív. Mám hroznej pocit bezmoci z těch písniček i z toho filmu, ale nevím proč?! Takovej ten pocit, že někdo mění svět a vy nemůžete být na tom míste u toho, ale moc, moc by jste chtěli. Nevím, co říct a jak to říct. Nevím, jak to pojmenovat. Snad jen pár slov mám na jazyku nebo spíš má na jazyku můj WMP : "I wish I could fly..."

U dalšího příspěvku...

Legendy Nestárnou

Superman Returns. Filmek, který předčil moje očekávání. Po zklamání z Batman Begins jsem čekala, že i pokračování dalšího superhrdiny půjde do kytek. Chyba lávky. Pořád sice nedosahuje toho, co se započalo r. 1978 natočením prvního Supermana, ale úroveň je pořád nadprůměrná. I když jsem celý film čekala na nějakou větší, zásadnější scénu, nějaký zvrat a nedočkala jsem se, rozhodně to stojí za zhlédnutí. Už jen kvůli těm hereckým výkonům, trikům, kultovní hlavní melodii (mimochodem už mi tu hraje asi po 20. dokola - miluju to mrazení v zádech vždycky, když slyším ty "fanfáry"), ale hlavně ze zvědavosti, jestli je Brandon Routh plnohodnotným nástupcem Christophera Reevea. A věřte mi, že je.

Jo, nějaká podobnost tam je. Ty pláštěnky maj vpodstatě stejný! :D

Přesto ale neříkám, že tenhle Superman je lepší než jeho předchůdce, protože to tvrdit prostě nejde. Christopher Reeve byl, je a napořád bude prostě Christopher Reeve a na jeho Supermana NIKDO nemá ani v nejmenším. Větší charizma, glanc a ani Supermana s tak nehorázně modrýma očima prostě asi nenajdete. Teda - nemohli jste najít. Tohle mě při sledování Superman Returns zamrzelo - že tenhle film Christopher nemohl vidět. Bohužel. Myslím si, že by měl radost. Já jako člověk, co na Supermanovi, dá se říct, vyrostl, radost rozhodně mám.

Radost mám i z toho, že se natáčí a v březnu 2007 by měl světlo světa spatřit film T.M.N.T. Ok, pro méně chápavé - Teenage Mutant Ninja Turtles. Prostě Želví ninjové v novém animovaném kabátě. Trailer vypadá hezky. Dokonce moooc hezky.

Želvy jsou další kultovní věc a jeden z animovaných seriálů, na kterých jsem vyrostla. Ještě k nim patří Gumídci, ale ty se asi filmového zpracování nedočkají. Nejvíc mě mrzí, že dnešní děcka o Želvách zhruba "něco" tuší, ale barevní méďové ujíždějící si na hopsinkové šťávě jim neříkají vůbec nic. A co potom Letohrátky? Rychlá rota? Hlavně, že je televize plná těch debilních Pokémonů a podobných japonských zvěrstev. Grrr!

Dneska se ode mě nic moc o mě novýho nedozvíte. Filmy jsou prostě moje vášeň a cpu je všude.

Tak opět a zase příště...

Proč Nic Nevydrží?

Bolí mě hlava, ale ponocování stálo za to. Amores Perros stojí za bolehlav jak po týdenním popíjení. Sice ze mě bezmoc, lítost a deprese přímo kape, ale poprvé za dlouhou dobu mi to nevadí. Bezmoc plyne z těch zvěrstev, co se v tom filmu děje se psy. Lítost nad láskou, že je fakt taková kurva. Deprese z všedních náhod života, z nevypočítavosti okamžiků, z propletených příběhů nás všech a z toho, že si poprvé uvědomuju, že nad svým životem nemám ani pramalou kontrolu. Nevím, co bude zítra, za týden, za rok, za 50 let. Nevím, kdy přijde ten den, kdy odejdu, ale přeto se nebudu moct nebo spíš nestihnu se s nikým rozloučit. NIKDO to neví. Podle mě by nás právě tohle mělo všechny pohánět k tomu žít naše životy co nejvíc naplno. Někoho to ale asi naopak brzdí...

Dneska jsem v Reader's Digestu četla článek o nás bloggerech a naších deníčcích. Prý je to teďka hrozná móda zakládat si blogy. Hej, konečně jsem in - už druhý rok, jen tak mimochodem. Jen málo těhlech zápisníku si ale opravdu zaslouží honosné pojmenování "blog". Aby jste chápali, blog je prý (dle jakési definice) prostě virtuální deník. DENÍK!!! Nebo aspoň občasník. Ne něco, kam píšete jednou za půl roku, jen tak aby se neřeklo. Musíte k tomu mít vztah. Vztah k lidem, co vámi vyslané sondy vašeho života čtou. Škoda, že ten článek není někde na netu, s chutí bych ho sem dala....

Bri opět napsala na blog. Kamarádka Jeffa. Občas něco písne na svůj blog a já ty její zamyšlení nad životem mám ráda. Opět jsem dnes souhlasně přikyvovala hlavou nad jejím nejnovějším příspěvkem. Psala o pomíjivosti mailů a virtuální realitě.

Vzpomíná tam, jaký to bylo kdysi (KDYSI?! před pár lety!), když si lidi ještě posílali pohlednice a dopisy normální poštou. To vzrušení, když jste hltali každý slovo napsaný rukou, přelouskávali jestli to klikatý je "k" nebo "h", říkali si "Fíha, čtyřstránkový dopis! To ho/jí muselo stát času." I to, když člověk psal dopisy - snaha být originální, psát úhledně. Olizování známek na dopisy k tomu patří neodmyslitelně taky! Ta blemst chuť, kterou mají všichni rádi. Sbírání dopisů a pohlednic do krabice od bot plné vzpomínek, plné dopisů, od různých lidí, která pamatuje, jak se vás Péťa Novák z vedlejší třídy snažil pozvat na zmrzku prvním milostným dopískem s mrtě chybama. Pamatujete si tyhle drobnosti ještě někdo? Já už skoro ne. Dnešní době vládnou maily a smsky. Neosobní věc, která je pokaždá stejná - stejný formát, stejné písmo, stejné řádkování. Ten chlad a strohost, co z nich na mě občas dýchne je až skoro nepříjemná.

A co třeba takové fotky? Taky máte v počítači jenom složku Obrázky popř. Images a všechny obrazové vzpomínky uchováváte tam? Fajn. Uznávám, že přehled ve fotkách je zaručený, ale co sešlost fotografií? Vybledlá barva po letech? Zmačkané fotky podle toho, jak moc jste si je prohlíželi? Vzpomínky?

Nejsem jiná než ostatní. Taky píšu maily, smsky a obrázky mám ve složkách. Tyhle dva odstavce nikoho neodsuzují, protože bych odsuzovala i sama sebe. Jen mě najednou přepadla zvláštní nostalgie a sentiment nad tím, jak se všechno mění. Na mě je to moc rychlý. Všechno je teď "rychle, rychle". Kam se poděl ten klid, pohoda a dokonalost? Kdy a proč ho nahradil tenhle shon, šum a nedotaženost všeho na co se podívám. Jak je možný, že Karlův most postavený před 600 lety pořád stojí, ale nově postavený supermarket pod návalem sněhu spadne?

Zas někdy příště...

Nechci Zapomenout

Nemoci usnout do tří do rána není dobrý. Dneska jsem úplně nemožná a to za to výjimečně nemůže protialergická injekce, na kterou jsem se dnes zhruba asi po dvou měsících - možná třech - dokopala. I teďka na mě padá únava a sotva mi kmitají prsty po klávesnici. Přitom sem nemohla usnout zcela nedobrovolně.

Šla jsem si lehnout někdy kolem jedenáctý v noci s tím, že se aspoň vychrupu pořádně do růžova. Půlnoc a nic. Oči zavřené, ale ne a ne se dostavit spánek. Jedna hodina ráno a stále nic. Říkám si, to už není možný a ani to není vtipný. Druhá hodina odbila a já stále pozorovala vybavení svého pokoje. Neříkám ale, že s chutí. Právě spíš naopak. Zkusila jsem počítač, jediná dobrá duše online byla Nikolka. Ta mě vzápětí opustila a doporučila mi počítat ovečky. Tuhle rádoby "uspávací" metodu jsem vzdala už ve svých 10-ti, kdy jsem jednou napočítala do 1,000 a nic se nedělo. Znovu jsem zkusila svoji vyhřátou až skoro přehřátou postýlku. Opět nic, navíc mi začlo být nějak zle od žaludku. Ač nerada jsem si šla o půl třetí ráno vařit zelený čaj a pustila si televizi. Díkybohu, že jsem aspoň chytla Ally McBeal. Kolem třetí se začaly dostavovat známky těžké únavy. Ústup do postele okamžitý, spánek taktéž. A ráno to bylo na železnou tyčí do hlavy...

Včera, než jsem se šla pokoušet o spaní, jsme s tátou na MTV chytli Bullet For My Valentine . Matt a Padge měli, tuším, že v Gonzu, prostor, aby představili svoje klipy. To jsem si opravdu vychutnávala. Všechny klipy od Hand Of Blood až po Tears Don't Fall a to všechno hezky po sobě i s komentářema, jak který vznikal a tak. Spokojenost a blaho se rozprostíralo mojí hudebně naladěnou dušičkou, u které jsou BFMV na předních příčkách hitparády Top Love Bands. Sem tam jsem měla trošku problémy přelouskat, co Matt žužlá, páč jeho "british" přízvuk byl opravdu silný, ale pochlapila jsem se a nakonec jsem triumfovala i svého otce.

Další zásek. WMP ladí All These Things I Hate. Hádejte od koho asi? Ten klip je hroznej. Myslím příběhem, ne jak je udělanej. Strašná představa, že ráno, když se probudíte, se s vámi člověk, kterého milujte, loučí. Loučí se naposled, protože ho v příštích pár vteřinách smete náklaďák. A vy si to ještě ke všemu prožijete několikrát. Ok, je to trošku klišovitý, ale stejně. Písnička je dokonalá. Dokonalá?! Už mi dochází i superlativa, pořád se opakuju.

Je tolik věcí, co mám ze srdce ráda, ale na některé občas zapomínám. Už mám asi mozek přetížený blbostma. Zapomínám na některé události a zážitky, co se staly poměrně nedávno a chci, abych si je zapamatovala napořád. Zapomínám i na lidi, které dlouho nevidím. O to víc bych si je měla pamatovat. Udržovat si je v paměti. Nebo ne? Myslela jsem, že si člověk vytlačuje z paměti jen ty nepříjmený zážitky, ale já si vytlačuju i ty hezký, vtipný, milý nebo nějak přitrouble úsměvný. To samý platí i u lidí. Jenže já nechci! Chci si pamatovat hezký věci, abych je pak jednou mohla vyprávět...komukoliv...třeba i jen sobě.

Minulost Vás Stále Provází

První srpnový den nemůže snad být ani hezčí. Je hnusně! Konečně je zase hnusně! Ok, upřesním to - prší, pršelo a bude pršet. Neznám krásnější počasí. Áááách. Ten krásně čerstvý vzduch, všude mokro a sluníčko si už teďka v osm večer neškrtne. A máš to, ty neřáde žlutej!

Dneska ráno jsem opět strávila příjemnou hodinku s rodinkou ze Sedmého nebe. Začínám tomu propadat až to skoro není zdravý. Dokonce jsem dneska mimoděk stihla Dawson's Creek. Pořád stejný. Všichni jsou stejný. Zápeletky stejný jako před lety. Ale pořád je to milý, ze života. Dawsonův ksichtík vyplašeného klučiny odvedle, Joey a její nepřístupná, věčně naštvaná maska, Paceyho průšvihy jakéhokoliv charakteru, Jack a jeho problémy s orientací, Jen a její úlety. Jsou možná na vejšce, ale chovaj se jako kdyby ten seriál začínal.

O jejich filozofických myšlenkách radši mlčím. To byl vždycky jeden z problémů, když jsem na tenhle seriál koukala - proti některým myšlenkovým pochodům hlavních postav jsem si přišla jak úplný tupec. Vždycky jsem si říkala: "Budu v 17-ti taky přemýšlet tímhle způsobem? Budu mít tolik zkušeností ve vztazích, že bych o tom mohla skoro dělat přednášky na Harvardu? Budu tak morálně zásadová?" Ani nápad! A díkybohu za to. Ještě přemýšlet, jestli náhodou nedělám něco proti nikde nepsaným morálním zásadám, kterými se nikdo neřídí. Americká mládež je divná. Nebo aspoň ta v seriálech.

Právě ve WMP sjíždím výběr největších pecek minulého i současného století. The Clash a Should I Stay Or Should I Go, a podobné vypalovačky. I ABBA tu před chvílí hlásala Super Trouper. Jooo, to je sakra dávno, co tohle byly hitovky. A přitom je spousta lidí doteďka miluje. Včetně mě! Schválně, tady je seznam mých nejmilejších (ne nutně v následujícím pořadí) z mé složky _výběr_ a uvidíme, zda se někdo chytne:

1. Should I Stay Or Should I Go - The Clash
2. I Am Ready For Love - Counting Crows
3. Girls Just Wanna Have Fun - Cyndi Lauper
4. Breakfast At Tiffany's - Deep Blue Something
5. Hotel California - Eagles
6. I Can See Clearly Now - Johnny Nash
7. Bongo Bong - Manu Chao
8. I'd Do Anything For Love - Meat Loaf
9. Let's There Be Love - Oasis
10. Wonderwall - Oasis
11. I'll Be Missing You - Puff Daddy feat. Faith Evans
12. I Belive I Can Fly - R.Kelly
13. Sweet Home Alabama - Lynyrd Skynyrd
14. Suicide Is Painless - M*A*S*H theme
15. Two Princes - Spin Doctors
16. Fun Fun Fun - cover od Busted (původně od Beach Boys)
17. Shake, Shake Senora - Harry Belafonte
18. Hello Muddah - Allan Sherman
19. A Hard's Day Night - The Beatles
20. Lemon Tree - Fools Garden

Předpokládám, že většina těhlech věcí se k vaším ouškám donesla. Tyhle písničky jsou totiž všude profláknutý.

Tak zas příště...

Jeden Všední Prázdninový Den

Rána jsou hrozný zabijáci. A pondělní už tuplem. Včera byla pro mě fakt krize vylízt z postele, natož být schopná odpovídat svému otci jakž takž na úrovni. Ale kafčo to zachránilo! Další z vynálezů, bez kterých bych nebyla schopná fungovat - kafe. Mňamka.

Včera jsem měla opět jeden z akčnějších dnů. Nejdřív mě kámoš vytáh ven, že půjdem na cigárko. Tak jsem se šli projít do Labský, protože kdyby babička viděla v mojí pazource tabákový produkt asi by jí kleplo. Zadruhé by to okamžitě šla prásknout mamce - teda ne, že bych s ní v hospodě normálně nekouřila, ale znáte to. "Pod mým dohledem můžeš, jinak ne." Martin, zmíněný kamarád, se ze mě málem venku zvencnul. Moje umění zapalování za chvíly začne být asi legendární. Startku jsem si zapálila asi až na podvacátý - viním z toho vítr. Já za to samosebou nemůžu!

S Nikýskem jsme byly domluvený, že vyrazíme někam na mojito nebo že si prostě někde sednem na něco dobrýho. To, že jsem na ní čekala 20 minut na zastávce a přitom se nedobrovolně opálila, opomínám. Tentokrát za to mohl její telefon. Zkrátím to. Celé odpoledne někdy od půl čtvrtý do devíti večer jsme strávily s Nikčou spolu tzv. "hanging around the town" a později odpoledne i s její mamkou v kadeřnictví. Srandy kopec jako jsem už dlouho nezažila. Skoro mě i zaráží, jak může být někdo tak podobný v chování mojí mamce. To fakt člověk kouká. :)

Včera jsem ještě večer koukala na stránky Jana Saudka a Sáry Saudkové. Ještě někdy v červnu jsem byla na Janově výstavě v Praze (doporučuju tam jít!!!). Ty fotky i když se spoustě lidem zdají perverzní, jsou hrozně krásný. Neříkám, že všechny, i mě některý nejsou zrovna po chuti. Ale drtivá většina jsou fotky s nápadem, který jen tak někoho nenapadne.