Jen Vzpomínky Zůstavají
Dva dny po sobě strávené v posilce - asi nejvíc sportu, co jsem kdy v životě udělala (vyjímaje 14-ti denní soustředění s baletem, ze kterého jsme se vrátila o 10kilo lehčí). Sice pociťuji i svaly, o kterých jsem neměla ani tušení, že je mám, ale je to fajn. V pátek jdu zas, pak zas a zas. Nakonec ze mě ještě bude kulturista. Nemůžu si pomoct, prostě mě to baví! :)
Zítra si budu večer hrát na "žabožrouta". Známým přijela Francouzka na stáž a jejich dcera s ní odmítá mluvit. Tak nasaděj mě. Nevím, jestli si pomůžou. Uvidíme, uslyšíme.
Jinak se mám teďka přímo superně - kromě strachu z výhrůžek, že jeden nejmenovaný, si v noci při příležitosti návštěvy Hip Hop Kempu zahraje "zvonkohru" na náš zvonek. Víc se rozepisovat nebudu, protože onen dotyčný se domákl mého blogu a bohužel ho čte.
Další věc, co mě trochu trápí je ještě nezahojená *rána* z těch prvních necelých 14-ti dnů v červenci. Dneska jsem na MySpace koukala na profil anglických The Streets a všechno, na co se snažím celé prázdniny zapomenout, se vrátilo. Taková ta čistá rána z nebe, jak sedíte, něco si prohlížíte a najednou vám je hrozně smutno, prázdno, melancholie vámi cloumá ze strany na stranu, tupě sledujete jedno místo, chce se vám tak akorát brečet a začnete vzpomínat. Nebrečela jsem, ale zbytek diagnózy jsem splnila. Vzpomínala jsem na to, jak The Streets a jejich song "Turn The Page" hráli nejmíň milionkrát dokola a pořád jsme se o nich dokázali bavit, o tom stoprocentně čistokrevným anglickým přízvuku Skinnera. Jak jsme koukali na Finding Nemo a kromě scén s racky, kdy říkali "Mine, mine" jsme prokecali celý film a ještě se tomu divili. Přemítala jsem, kolikrát jsme si potom tuhle hlášku navzájem řekli. Kolikrát mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat, je tu jen a jen pro mě. Kolikrát jsme jen tak leželi na obrovský válendě, drželi se za ruku a kecali o úplných blbostech. Vzpomněla jsem si i na to, jak jsme se v trochu podnapilém stavu začali bavit o tom, že se bojíme, aby nevznikla 3.světová a jakej je Bush strašnej debil. Teď si dokonce i vybavím, jak mi nalil do vanilkovýho pudinku jahodovou Amundsenku a jak strašně dobrý to bylo. Necelých 14 dnů a já se dokázala zamilovat jako malá holka. Bylo to tak krásný, že to muselo skončit ještě dřív než to začalo. Proč, to se asi nejspíš nedozvím...poslední vzpomínka než jsem odjela, abych se potom jen kvůli němu vrátila, byl smutný pohled jeho modrých očí vykukujících pod tou neučesanou kupou vlasů. Vzpomínek je mnohem víc, drobnosti, hlouposti, ale mám dojem, že bych se už sesypala kompletně.
Takže pro toho nejmenovaného, co bohužel čte můj blog: Nejsem egoista ani pokrytec, dokážu mít ráda i někoho jiného a myslím si, že já a moje srdce máme výhradní právo na to si vybírat koho. I když se stejně vždycky spálím, moje privilegium to je...
Zítra si budu večer hrát na "žabožrouta". Známým přijela Francouzka na stáž a jejich dcera s ní odmítá mluvit. Tak nasaděj mě. Nevím, jestli si pomůžou. Uvidíme, uslyšíme.
Jinak se mám teďka přímo superně - kromě strachu z výhrůžek, že jeden nejmenovaný, si v noci při příležitosti návštěvy Hip Hop Kempu zahraje "zvonkohru" na náš zvonek. Víc se rozepisovat nebudu, protože onen dotyčný se domákl mého blogu a bohužel ho čte.
Další věc, co mě trochu trápí je ještě nezahojená *rána* z těch prvních necelých 14-ti dnů v červenci. Dneska jsem na MySpace koukala na profil anglických The Streets a všechno, na co se snažím celé prázdniny zapomenout, se vrátilo. Taková ta čistá rána z nebe, jak sedíte, něco si prohlížíte a najednou vám je hrozně smutno, prázdno, melancholie vámi cloumá ze strany na stranu, tupě sledujete jedno místo, chce se vám tak akorát brečet a začnete vzpomínat. Nebrečela jsem, ale zbytek diagnózy jsem splnila. Vzpomínala jsem na to, jak The Streets a jejich song "Turn The Page" hráli nejmíň milionkrát dokola a pořád jsme se o nich dokázali bavit, o tom stoprocentně čistokrevným anglickým přízvuku Skinnera. Jak jsme koukali na Finding Nemo a kromě scén s racky, kdy říkali "Mine, mine" jsme prokecali celý film a ještě se tomu divili. Přemítala jsem, kolikrát jsme si potom tuhle hlášku navzájem řekli. Kolikrát mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat, je tu jen a jen pro mě. Kolikrát jsme jen tak leželi na obrovský válendě, drželi se za ruku a kecali o úplných blbostech. Vzpomněla jsem si i na to, jak jsme se v trochu podnapilém stavu začali bavit o tom, že se bojíme, aby nevznikla 3.světová a jakej je Bush strašnej debil. Teď si dokonce i vybavím, jak mi nalil do vanilkovýho pudinku jahodovou Amundsenku a jak strašně dobrý to bylo. Necelých 14 dnů a já se dokázala zamilovat jako malá holka. Bylo to tak krásný, že to muselo skončit ještě dřív než to začalo. Proč, to se asi nejspíš nedozvím...poslední vzpomínka než jsem odjela, abych se potom jen kvůli němu vrátila, byl smutný pohled jeho modrých očí vykukujících pod tou neučesanou kupou vlasů. Vzpomínek je mnohem víc, drobnosti, hlouposti, ale mám dojem, že bych se už sesypala kompletně.
Takže pro toho nejmenovaného, co bohužel čte můj blog: Nejsem egoista ani pokrytec, dokážu mít ráda i někoho jiného a myslím si, že já a moje srdce máme výhradní právo na to si vybírat koho. I když se stejně vždycky spálím, moje privilegium to je...
post stvořila Lainy v 10:27 odp.
0 Komentáře:
Okomentovat
<< Domů¯