Woot Woot!

Tak si tak říkám, jestli se mi blbá, napruzená až hysterická nálada někdy nehodí víc než ta nádherná spokojenost, kterou jsem prošpikovaná skrz na skrz. Nikdo mi nevyčítá můj výraz naprostého debila, nikdo se neptá, co se stalo, že mám tak výbornou náladu a nikdo na mě nekouká, jak na vola, když se na neznámého komlejdoucího či kolemjdoucí na ulici usměju a jdu dál. Paradoxně se o mě všichni staraj víc než kdybych měla náladu pod psa. Tenhle svět je občas vážně divný místo k žití.

Zítra jedu do stověžaté matičky Prahy na výstavu fotografií National Geographic a taky pro anglickou knížku. Co budem s mým jemným rodičovským a bratrským doprovodem dělat dál netuším. Hlavně že zabiju další den nudy v Hradci.

Dneska jsem ho třeba zabíjela sledováním 10-ti dílného seriálu Band of Brothers (natočený dle knižní předlohy, kteoru zítra bezpodmínečně seženu!). Téma obou světových válek mě hodně zajímá, tak si nenechám ujít ani filmy o té době. A to nejen ty novější, i starší tak od roku 1970 a výš jsou moje záliba. Upřímně řečeno je jich většina lepších než ty současné typu "Ano, pane, jsem kapitán Amerika, pane!", co většinou stojí za zlámanou grešly. Tenhle seriál mapující postup paraglánů Easy Company ode Dne D až po konec války, poměrně nedávno běžel v televizi. Nebyla bych to já, kdybych ho nezaspala nebo jinak neprošvihla. Takže dneska byl můj Den D plný štěkání kulometů, udělování rozkazů, i krve a smrti. Všech 10 dílů je poměrně solidně vtahujících do děje, s každým tím vojákem cítíte a když "to dostane", tak se přistihnete, že i chvíli tak nějak truchlíte. O ztvárnění koncentračního tábora taktně mlčím, protože je to téma a pocity samy o sobě.