Nechci Zapomenout

Nemoci usnout do tří do rána není dobrý. Dneska jsem úplně nemožná a to za to výjimečně nemůže protialergická injekce, na kterou jsem se dnes zhruba asi po dvou měsících - možná třech - dokopala. I teďka na mě padá únava a sotva mi kmitají prsty po klávesnici. Přitom sem nemohla usnout zcela nedobrovolně.

Šla jsem si lehnout někdy kolem jedenáctý v noci s tím, že se aspoň vychrupu pořádně do růžova. Půlnoc a nic. Oči zavřené, ale ne a ne se dostavit spánek. Jedna hodina ráno a stále nic. Říkám si, to už není možný a ani to není vtipný. Druhá hodina odbila a já stále pozorovala vybavení svého pokoje. Neříkám ale, že s chutí. Právě spíš naopak. Zkusila jsem počítač, jediná dobrá duše online byla Nikolka. Ta mě vzápětí opustila a doporučila mi počítat ovečky. Tuhle rádoby "uspávací" metodu jsem vzdala už ve svých 10-ti, kdy jsem jednou napočítala do 1,000 a nic se nedělo. Znovu jsem zkusila svoji vyhřátou až skoro přehřátou postýlku. Opět nic, navíc mi začlo být nějak zle od žaludku. Ač nerada jsem si šla o půl třetí ráno vařit zelený čaj a pustila si televizi. Díkybohu, že jsem aspoň chytla Ally McBeal. Kolem třetí se začaly dostavovat známky těžké únavy. Ústup do postele okamžitý, spánek taktéž. A ráno to bylo na železnou tyčí do hlavy...

Včera, než jsem se šla pokoušet o spaní, jsme s tátou na MTV chytli Bullet For My Valentine . Matt a Padge měli, tuším, že v Gonzu, prostor, aby představili svoje klipy. To jsem si opravdu vychutnávala. Všechny klipy od Hand Of Blood až po Tears Don't Fall a to všechno hezky po sobě i s komentářema, jak který vznikal a tak. Spokojenost a blaho se rozprostíralo mojí hudebně naladěnou dušičkou, u které jsou BFMV na předních příčkách hitparády Top Love Bands. Sem tam jsem měla trošku problémy přelouskat, co Matt žužlá, páč jeho "british" přízvuk byl opravdu silný, ale pochlapila jsem se a nakonec jsem triumfovala i svého otce.

Další zásek. WMP ladí All These Things I Hate. Hádejte od koho asi? Ten klip je hroznej. Myslím příběhem, ne jak je udělanej. Strašná představa, že ráno, když se probudíte, se s vámi člověk, kterého milujte, loučí. Loučí se naposled, protože ho v příštích pár vteřinách smete náklaďák. A vy si to ještě ke všemu prožijete několikrát. Ok, je to trošku klišovitý, ale stejně. Písnička je dokonalá. Dokonalá?! Už mi dochází i superlativa, pořád se opakuju.

Je tolik věcí, co mám ze srdce ráda, ale na některé občas zapomínám. Už mám asi mozek přetížený blbostma. Zapomínám na některé události a zážitky, co se staly poměrně nedávno a chci, abych si je zapamatovala napořád. Zapomínám i na lidi, které dlouho nevidím. O to víc bych si je měla pamatovat. Udržovat si je v paměti. Nebo ne? Myslela jsem, že si člověk vytlačuje z paměti jen ty nepříjmený zážitky, ale já si vytlačuju i ty hezký, vtipný, milý nebo nějak přitrouble úsměvný. To samý platí i u lidí. Jenže já nechci! Chci si pamatovat hezký věci, abych je pak jednou mohla vyprávět...komukoliv...třeba i jen sobě.