Proč Nic Nevydrží?

Bolí mě hlava, ale ponocování stálo za to. Amores Perros stojí za bolehlav jak po týdenním popíjení. Sice ze mě bezmoc, lítost a deprese přímo kape, ale poprvé za dlouhou dobu mi to nevadí. Bezmoc plyne z těch zvěrstev, co se v tom filmu děje se psy. Lítost nad láskou, že je fakt taková kurva. Deprese z všedních náhod života, z nevypočítavosti okamžiků, z propletených příběhů nás všech a z toho, že si poprvé uvědomuju, že nad svým životem nemám ani pramalou kontrolu. Nevím, co bude zítra, za týden, za rok, za 50 let. Nevím, kdy přijde ten den, kdy odejdu, ale přeto se nebudu moct nebo spíš nestihnu se s nikým rozloučit. NIKDO to neví. Podle mě by nás právě tohle mělo všechny pohánět k tomu žít naše životy co nejvíc naplno. Někoho to ale asi naopak brzdí...

Dneska jsem v Reader's Digestu četla článek o nás bloggerech a naších deníčcích. Prý je to teďka hrozná móda zakládat si blogy. Hej, konečně jsem in - už druhý rok, jen tak mimochodem. Jen málo těhlech zápisníku si ale opravdu zaslouží honosné pojmenování "blog". Aby jste chápali, blog je prý (dle jakési definice) prostě virtuální deník. DENÍK!!! Nebo aspoň občasník. Ne něco, kam píšete jednou za půl roku, jen tak aby se neřeklo. Musíte k tomu mít vztah. Vztah k lidem, co vámi vyslané sondy vašeho života čtou. Škoda, že ten článek není někde na netu, s chutí bych ho sem dala....

Bri opět napsala na blog. Kamarádka Jeffa. Občas něco písne na svůj blog a já ty její zamyšlení nad životem mám ráda. Opět jsem dnes souhlasně přikyvovala hlavou nad jejím nejnovějším příspěvkem. Psala o pomíjivosti mailů a virtuální realitě.

Vzpomíná tam, jaký to bylo kdysi (KDYSI?! před pár lety!), když si lidi ještě posílali pohlednice a dopisy normální poštou. To vzrušení, když jste hltali každý slovo napsaný rukou, přelouskávali jestli to klikatý je "k" nebo "h", říkali si "Fíha, čtyřstránkový dopis! To ho/jí muselo stát času." I to, když člověk psal dopisy - snaha být originální, psát úhledně. Olizování známek na dopisy k tomu patří neodmyslitelně taky! Ta blemst chuť, kterou mají všichni rádi. Sbírání dopisů a pohlednic do krabice od bot plné vzpomínek, plné dopisů, od různých lidí, která pamatuje, jak se vás Péťa Novák z vedlejší třídy snažil pozvat na zmrzku prvním milostným dopískem s mrtě chybama. Pamatujete si tyhle drobnosti ještě někdo? Já už skoro ne. Dnešní době vládnou maily a smsky. Neosobní věc, která je pokaždá stejná - stejný formát, stejné písmo, stejné řádkování. Ten chlad a strohost, co z nich na mě občas dýchne je až skoro nepříjemná.

A co třeba takové fotky? Taky máte v počítači jenom složku Obrázky popř. Images a všechny obrazové vzpomínky uchováváte tam? Fajn. Uznávám, že přehled ve fotkách je zaručený, ale co sešlost fotografií? Vybledlá barva po letech? Zmačkané fotky podle toho, jak moc jste si je prohlíželi? Vzpomínky?

Nejsem jiná než ostatní. Taky píšu maily, smsky a obrázky mám ve složkách. Tyhle dva odstavce nikoho neodsuzují, protože bych odsuzovala i sama sebe. Jen mě najednou přepadla zvláštní nostalgie a sentiment nad tím, jak se všechno mění. Na mě je to moc rychlý. Všechno je teď "rychle, rychle". Kam se poděl ten klid, pohoda a dokonalost? Kdy a proč ho nahradil tenhle shon, šum a nedotaženost všeho na co se podívám. Jak je možný, že Karlův most postavený před 600 lety pořád stojí, ale nově postavený supermarket pod návalem sněhu spadne?

Zas někdy příště...