A Je To Zas Za Náma

Poslední den roku a se mnou to fakt nic nedělá. Jsem doma, s tátou popíjíme vínko, s bráchou jsme zkoukli Eurotrip i s bonusovýma scénema a neuvěřitelně skvěle se bavili. Brácha musí ještě krapet vyrůst, s ním se bude skvěle pařit 8) Chlebíčky už nechcu ani vidět ani jiný druhy jídla, teď to jen všechno o půlnoci spláchnu šampusem a budu si sepisovat předsevzetí, co stejně nikdy nesplním :D I když třeba některý jo, uvidíme...

Když jsme u těch předsevzetí, jedno moje věčné je se dokopat aktivně se pohybovat a třeba si i rádoby naoko zdokonalit svou postavu (hahaha :D ). Dneska jsem měla tu odvahu se zvážit. Čekala jsem po mých útocích na ledničku, špajz i jiné skrýše jídla, že budu jak těžkotonážní těleso a ono eh nic. Já přes tyhle svátky dokonce zhubla :D Tohle je fakt fór tohohle roku :))

Je asi docela symbolický poslední den v roce poslouchat Maxovu písničku C'est La Vie. Jednou je hůř, jindy zas líp...něco na tom bude.

Tak vám všem přeju ať ty stavy, kdy vám je líp, v tomhle roce převládají a prostě užijte si tenhle rok 2007, bude trvat jen 365 dnů. :))

Everybody Is A Hero - In Some Sense...

Mám ultra nechutně zpomalenej net. Rychlost netuším, protože se v tom nevyznám, ale nedivila bych se, kdyby to bylo v mínusovým hodnotách. Takže můj plán, že si o prázdninách budu stahovat filmečky, skončil u Coach Carter. Ještě, že mi Plasík půjčil 11 dílů seriálu Heroes - to musíte vidět, naprosto strhující děj, skvělý scénař, prostě wow - ale i to jsem včera dokoukala. A další díly budou až po Novým roce. A v televizi klasicky vůbec nic nedávaj. Nejhorší je, že ani číst se mi nechce. Jak na věc koušu po částech čítajících tak 10 stránek, protože na víc moje zlenivělý mozkový buňky nemají. No a verneovka už je zase zpátky v knihovně. Potřebuju cestování autobusem ze školy a nudný hodiny, abych si mohla přečíst knížky, potřebuju chodit do školy - to jsem to dopracovala.

Poslouchám Hero od Chada Kroegera a Joseyho Scotta už tak podesátý dokolečka a vůbec mi to nevadí. Dneska mám chuť hltat jinou realitu, koukat na filmy a být prostě duchem jinde. Dnešní návštěva příbuzných mě natolik dostala někam, kam jsem nechtěla, že potřebuju odlehčit. A tyhle svátky mi hrozně moc nedovolujou zapomenout na to, že se chce máma v dubnu rozvíst s tátou. Doufám, že ne aspoň na moje 18. narozeniny. Přemýšlím, kdo vymyslel ten kec, že vánoční svátky jsou časem klidu a pohody. Někdo s funkční rodinou. Asi. Cynik.

Tak Teda Šťastné A Veselé

Tak už je po nich. Nejstresovější den tohoto roku je za mnou a musím uznat, že to dopadlo mnohem líp než sem čekala. Zase je všechno jasný, krásný, zamilovaný a prostě tak jak to má být, čímž se mi z letošních Vánoc staly ty nejkrásnější Vánoce za celej můj život. A to jen díky jednomu člověku 0:* A Silvestr je náš, to je jistý!

Nebudu vypisovat, co všechno jsem dostala, protože to stejně nikoho nezajímá a ani toho nebylo moc, ale musím říct, že Ježíšek asi chce, abych se myla minimálně třikrát denně - tři různý sprcháče jinak chápat nedokážu :D Nejvíc mě ale dostal dárek od bráchy. Dostal novej počítač, tak rozebral ten starej a hnedka jsem bohatější o DVD mechaniku (+ DVD vypalovačka), 1GB RAMku a grafickou kartu. Od mýho bratra to je neuvěřitelnej výraz štědrosti. :D Pro knihofily mám jeden super tip, když některá díla známých autorů neberete příliš vážně. Sežeňte si Letopisy Blarnie (atd...) od Michaela Bergera. Lehčí, zábavnější a zároveň blbější čtení jsem neviděla :D

Zapoměla sem vám všem popřát, tak k tomu využiju blog a přáníčko, co jsem vyrobila v PS. Symbolicky v opičákovském hávu :)

Alkohol Nevyléčí Nic

Není dobrý, když se alkohol stane prostředkem na neúspěšné zapomínání některých slov a činů, co člověk udělal nebo na hojení bolístek ze zamilovanosti. Tu vopičku, co jsem měla včera a kocovinu dneska, bych nikomu nepřála. Ale na druhou stranu je docela poetický tykat si se záchodovou mísou za hudby Petera Gabriela. Rozhodně nikomu nedoporučuju hrát "Tequila pigs", když máte v zásobě pivo, víno, medovinu, rum a slivovici a věčně prohráváte (když byla medovina prohrávání bylo fajn, ten rum už tak moc fajn nebyl) a jste na to jen dvě. Takže na Silvestra sedím někde u minerálky.

Nějak sem nikdy nedávala na to přísloví, že to, že máme někoho opravdu rádi, zjistíme až o něj přijdeme. Nikdy se mi to totiž nestalo nebo stalo, ale nevadilo mi to. Od včera si to budu pamatovat asi sakra dlouho. Celej včerejšek sem si hrála na strašnou pohodářku, nepřipouštěla sem si to, že se něco stalo, ale dneska to na mě padá všechno. Vánoční nálada nikde, doma je každej vystresovanej z toho, co se zítra seběhne a na všech je vidět, že ty Vánoce prostě nechtěj a já si vlastníma naprosto blbejma a bezpředmětnejma kecama zablokovala cestu k někomu, koho miluju. Pořád čekuju icq a telefon a....nic. Nedivím se mu. Má na to plný právo...

A Coach Carter je fajn film, mrkněte na něj ;)

...

Nemluvím
Neslyším
Nevidím
Nedýchám
Nežiju

ode dneška prostě dělejte, že neexistuju...asi to bude pro všechny lepší.

Vánoce Jsou Tady

Tak mi dneškem konečně začaly prázdniny! (omluva všem, co musej ještě do školy - chich :P ) Včerejšek den byl na můj vkus příliš nudný, jednotvárný a naprosto ničím nezajímavý. Na poslední den školy v tomhle roce trošku zklamání, ale co se dá dělat. Jo, možná scénka v naší škole, symbolicky pro jazykovej gympl v angličtině, na vánoční téma, kdy se čert se Santou nebo kým domlouval, že půjdou na party stylem "hej wosap meeeeeen?", mě docela rozesmála a i následný zpívání Jingle Bells a Happy Christmas (War Is Over) bylo moc fajn. A konečně jsem pocítila i malý náznaky vánoční atmosféry. Když se tak koukáte na ty všechny děcka od vás ze školy, jak jsou namáčklí jeden vedle druhýho v tý chodbě, zpívaj vánoční písničky, usmívaj se, žádná zášť, žádnej stres ze zkoušení nebo z písemek, tak vám, ať jste sice ve škole a s málokterým člověkem máte společnýho víc než stejnou školu, přijde, že na těch pár chvil na vás ty Vánoce fakt lehnou. Bohužel jen na tu chvilku...

Dnešek stejná nuda jako středa. Spaní do pozdního dopoledne, abych následně za hudby vytočené hoodně doprava zastala funkci motorové myšky - vyprat, umejt nádobí, převlíct peřiny. K vaření svýho oběda jsem se naprosto mrtvá dostala až ve 4 hodiny odpoledne!! A kolem půl pátý už jsme s bratříčkem obráželi knihkupectví v Hradci, abychom tatíkovi vybrali nějakej dárek a sami si koupili něco za peníze od babičky. Nožičky uťapaný, Takže zejtra coby voraz od všeho hradeckýho jedu do moravské metropole - ano, brňáci třeste se :D - a doufám, že se snad na tý trase od Zvonařky k hodinám na Český (jak jsem byla poučena na Čáře :D ) neztratím.

V rámci předvánoční nudy doma jsem si stáhla film s názvem Coach Carter. Brouzdala jsem po IMDB skrz profil herců ze Step Up - snažím se tenhle film sehnat na DVD, nějaké nápady? - a tohle mě docela praštilo do očí. Možná to bylo tím, že trailer k tomuhle filmu mi jedinej šel :D No, každopádně, story je následující. Trenér basketbalového týmu poskládaného z kluků z ulice se domákne, že jeho svěřenci propadají ve škole a celkově mají problémy. I přesto, že pro většinu těch výrostků je basketbal prioritou č. 1 v jejich životech a všehovšudy jediná věc, co pořádně umí, trenér jim zavře tělocvičnu. A začne kolotoč soudních rozepří, nadávek atd. atd. Sama nevím, jak to končí, jediný, co vím je, že je to inspirované pravdivým příběhem. A s excelentním Samuelem L. Jacksonem v hlavní roli to se 79% na ČSFD nemůže být špatný film.

P.S: Ode dneška se dávám na propagaci českých Vánoc bez Santy Clause. Stačí, že už tu máme Halloween, toho dědulu v červeným mundůru fakt nemusím. Takže mrkněte na lištu napravo, odkaz na anti-santa.cz, jestli chcete americkou popkulturu z našich tradic aspoň trochu dostat pryč ;)

Bude Fight..Uvidíme, Kdo Vyhraje

Heheeee tak sem uspěšně přežila víkend v Jánkách se svojí matkou, sourozencem a partou lidí, co vůbec neznám - o zhuntovaných lýtkách ještě ze čtvrtečního tréninku, který sem sobotním výletem dorazila, radši taktně pomlčím. Dneska sem myslela, že ty schody ve škole prostě nesejdu :D Inverze na horách super, těch 15 kilometrů v botech proklatě silně utaženejch už tak moc ne. Stane se. Modřiny mám doteď. Přišlo mi tam hrozně vtipný jak všichni sjezdovekchtivý lyžaři čekaj frontu na lanovku, aby si mohli "sjet" 300 metrů technickýho sněhu. /pozn. autorky: vyskytovaly se tam tak 2 lyžaři na metr čtverečnej. Ale co, hlavně, že si zalyžovali :D

Už necelej týden a jsou tu Vánoce. Nějak mi to ani nejde do hlavy, nevnímám vánoční atmosféru, možná proto, že vůbec žádná u nás ve městě není. Když vám vyzdobí větvičkama a různýma lampičkama obchoďáky už v řijnu, sníh nikde žádnej a doma to až na nějaký cukroví moc jako před Vánocema nevypadá, je těžký jen nějakou tu atmosféru nejhezčích svátků v roce navodit.

Dneska sem byla nečekaně vytasená z dějáku...eeeh...myslela sem, že Anglii 17. století po písemce nějak okecám. Myšlení je dobrá věc od reality se občas diametrálně odlišující. Zbytek dne byl o mnoho příjemnější. Nekonečný seznam úkolů a vyprávění z frájiny už mám za sebou, anarchistické buřiče české literatury už jsem taky snad úspěšně zahrála do outu. Jen ta čtvrtletka z matiky po prázdninách mě jemně děsí. Ale co, času dost. Jo, dneska sem se málem nevyhnula konfliktu s "nejinteligentnější" dívkou naší třídy. vrr. Mám se usmívat a dělat jako, že nic, když mi někdo z lavice vezme můj úkol (to, že sem ho udělala za 10 minut při bižuli, je vedlejší), sprostě ho opíše a při kontrole vykřikuje na všechny strany "jooo mám to dobře, sem dobrá" nebo věta, při který sem viděla rudě "ale Leni, tohle je přece jednoduchý"?! Při prvních poznámkách mě držela Verča, při tý poslední už sem kousala nervózně tužku, nehty zarývala do lavice a Nikita mi promlouvala do duše ať sem v klíííídkuu. Ne, někdo z nás dvou do čtvrťáku nedojde živej. A já, já to nebudu...

Je To Všechno Neuvěřitelný

Celej svůj dosavadní život si říkám, jestli všechno dělám správně. Přemýšlím, jestli mě to, co dělám, donese tam, kam chci, jestli třeba nemám být někde úplně jinde. Pak se začnete těšit na ten den, kdy se vám najednou rozsvítí, všechno se pomyslně rozzáří a vyjasní a vy pochopíte, že to, co děláte je správný a že váš život vám konečně dává naprostý smysl. Hodně dlouho jsem si myslela, že mě tohle nepotká, že budu celý život tápat v temnotě nejistoty a děsit se toho, že jednou ze mě bude něco, co nechci, aby se ze mě po profesní stránce stalo. Lidi, co čtou tenhle blog pravidelněji, vědí, že mám spoustu zájmů a že jsem prošla několika obdobími, kdy jsem se snažila najít něco, co mě bude bavit a budu se tomu chtít věnovat ve svým životě a teď myslím hlavně, co se mé budoucí profese týče. Upřímně řečeno, ještě teď mám spoustu povolání, co bych fakt jednou zkusit chtěla, taková trošku schýza bych řekla, ale konečně vím, že medicína bude ten nejsprávnější směr, kterým se můžu ubírat.

Jsem tak trošku člověk, co věří, že všechno má v životě svůj důvod a že cokoliv, co se děje, má svoje místo a čas a po nějaké době se ukáže, proč se zrovna stalo to či ono. Za posledních pár týdnu sem zaregistrovala spoustu věcí, co mě směruje tím stejným směrem - náhoda? Možná. Možná je tohle jen nějakej můj zkrat v mý zamilovaný hlavě, která teďka vidí všechno jednodušeji, s ničím se moc nenervuje a užívá si všeho, co jí život nabízí. Upřímně se netěším až se zas něco pose*e, ale sem na pozoru, kdy to přijde.

Heh, tenhle post měl být původně o včerejší exkurzi naší třídy na ÚA LFUK HK (Ústav Anatomie Lékařské Fakulty Univerzity Karlovi Hradec Králové - jistě chápete, proč je logičštější použít ty zkratky :D ) Svýho otce jsem v tom bílým hábitu naprosto nepoznávala - mimochodem bílá mu sekne - mluvil tak úžasně sebevědomě, ale přitom mile, poutavě, sem tam s prohozením vtípku. Byl neuvěřitelně ochotný zodpovídat dotazy, všechno lidem ukazovat, popisovat. Můj otec byl prostě ve svým živlu. A já na něj byla neuvěřitelně pyšná. Anatomické muzeum, kde jsme byli nejdřív, jsem si v životě neprohlídla tolikrát jako v úterý, nikdy mě to nezajímalo tolik, protože sem k tomu nikdy neměla výklad. Původní "mrknutí se" na pitevnu, jak to tam vypadá, taky dopadlo úplně jinak. Podrobné popsání hlavy na "živém" ale zároveň mrtvém modelu v nás všech vyvolalo nejdřív zděšení, ale nakonec tomu propadli všichni - až na největší drsňáky třídy, co odpadli už při příchodu do místnosti. Fascinace. Setkání s něčím novým. A vůbec ne nechutným nebo strašidelným. A nálev formaldehydu voní. Fakt.

She's The Man...Hmm And What?

Každej den mě naprosto dostává, jakých nových věcí si u nás ve městě nevšimnu. Možná za to může můj "stav", kdy sem v říši snílků a čumím furt k obloze nebo to je prostě tím, že...že co? Prostě si víc všímám detailů a maličkostí. Jednou jsem takhle jela do školy busem, koukám po domech a můj pohled upoutaly úchyty na dráty od trolejbusů. Upřímně vím řeknu, že sem nikdy neřešila, jak a kde ty dráty drží a doteď si toho vůbec nevšimla. Dneska další objev - brouzdám se uličkama k Tescu v době, kdy jsem měla být na tělocviku, můj pohled opět míří k nebeským výšinám a co nevidím na římse domu, kolem kterého chodím snad skoro každej den? 5 nebo 6 dřepících andělíčků. Chvíli jsem přemýšlela, co chtěl básník říci tím, že je posadí zrovna tam, ale moji pozornost brzo zachytily Levné knihy v bývalé paříži. Viewegha sem si chtěla přečíst už dlouho. A Lekce tvůrčího psaní by snad mohl být dobrý prostředek k seznámení se s jeho tvorbou. Snad mě to chytne.

Dnešní den spatřila světlo světa moje nová úvaha na téma "Úloha vzoru v životě dospívajícího člověka". Teda spíš sem ji vypustila do éteru = četla před celou třídou. Stránka a půl, zmatečných myšlenek - dá se tomu říkat úvaha? Každopádně profesorka mi pohladila moje spisovatelské ego, načež mi ho spolužačka úvahou o netolerantní společnosti (přemýšlím, kolikrát se dá v jednom textu zopakovat slovo gay či homosexuál?) opět srazila na zem. Takže sem zas tam, kde sem skončila :D 0.

Konečně zkoukla She's The Man. Nevím, jestli to je tím, že v hlavních rolích hrajou moji dva oblíbenci (Amanda Bynes a Channing Tatum - ano to je ten z Let's Dance *slint*) nebo to dělají tak perfektní scénky a situační fórky nebo já ani nevím. Ten film se mi fakt hodně moc líbil a nebojím se na to kouknout zas. Na odpočnutí a zasmání se je to prostě supr.

Zítra naši třídu čeká exkurze na katedru anatomie a na pitevnu - bez mrtvol. Tatínek nás provede, už mám otipováno, kdo pujde jako první názorná ukázka..he he hee. Stejně nevím, proč tam jdu, když tam chodím už odmalička a pohled na lidský orgány rozříznutý vejpůl a nacpaný do formaldehydu, ve mně akorát vyvolávaly zvědavost než odpor nebo zvracení. A lidský plody "naložený" v tom samým ve mně spíš evokují podobu s naloženejma vokurkama. Humáč, já vím :D

WTF?!

Nálada na bodu mrazu možná tak 20 čísel pod ním. Místo toho, abych se teď opíjela vodkou, navozovala výtlem zelenou buchtou, seznamovala se se spoustou lidí, co ač jsou ze stejný země, tak mluvěj naprosto strašným hantecem, kterýmu prostě podkrkonošák rozumět nestíhá a tulila se k jedínýmu člověku, co mám ráda, tu sedím u compu, už tak tři hodiny obměňuju playlist ve Winampu (ano WMP sem na chvíli nechala odpočnout) - skončila jsem u soundtracku American Pie 4 - a sním o jednom pevným trámu nebo rozvedenejch rodičích. Přemýšlím, co je lepší..

Celej den sem zvládala docela v klídku. Ráno vstávání , rychlej poklus na poštu pro bráchův dárek k narozkám, oběd v italský restauraci a jen přijdu domů, tak naprostá nechuť k čemukoliv, špatná nálada, depka jak Brno a prostě upe v háji celej den. Proč moji rodiče nedokážou pochopit, proč potřebuju na víkend z domu vypadnout, nebýt s nima, nevidět, jak sou na sebe naježený jak dvě kočky připravený k boji a že chci žít konečně svůj vlastní život? Fakt je to tak těžký pochopit? A proč mi můj otec včera vlastně zaobaleně řek, že jsem sice chytrá, ale jinak úplnej debil? A proč se mě snaží odradit od medicíny? Nevíte?

A já si naivně myslela, že dnešek bude v pohodě. Smůla, Leni. Opět není. Jako každej víkend doma. Příští dva volné dny jsem nucena jet na hory s mamkou a jejími spolužáky, doufám, že mě v tom ten můj nenechá a obětuje se jet se mnou 0:) Chlapi tu jsou pro to, aby nenechali svoje drahé polovičky ve štychu, nemám-li pravdu? :P

No nic..půjdu si udělat popcorn, průběžně si číst zprávy, co se děje na oslavě, kde jsem měla být, následně zkouknu Formanův Přelet a pudu hajat. Smutná, naštvaná na celou famílii včetně psa, ale aspoň trochu v klidu, že je ten den konečně za mnou.

Merde x Shit!

Dnes se u mne opět projevil zápal švindlu. Nechtělo se mi prostě do školy a krku už tuplem ne. Po včerejším večeru, kdy sem si pouštěla vánoční písničky, sem nechtěla koukat na ty spokojený ksichtíky všech, co se na mě usmívaj od ucha k uchu a povídaj mi, jak moc jsou šťastný, že budou Vánoce a taky se mi nechtělo poslouchat uječenou profesorku francouzštiny, která má natolik špatnou náladu, že řve i na sloup na chodbě, když se jí dostane do cesty. A na další poznámky o mém zkaženém testu z frájiny či na její větu "Lenka, qu'est-ce qu'est arrivé a toi?", prostě už nemám nervy. Teda já teď nějak nemám nervy na nic. Sem otrávená jak šváb. Ale bude to dobýý....

V rámci svého "težkého" stonání jsem se snažila doma najít film, co jsem ještě neviděla. Filmofilie se projevila jako nepěkná závislost - každé CD či DVD v domě už moje oči viděly, a ke koukání na Scooby Doo podruhé se nesnížím. Takže sem zahrabala v plackách mé maminky a našla britský filmek "Láska nebeská". Zkoukla sem, skvěle se bavila, ale přišla jsem na to, že to nebyl dobrej nápad. Na Vánoce se netěším a můj život rozhodně nepřipomíná scény z romantickýho filmu. Prostě na mě padla solidní depka a přála sem si aspoň na pár dní někam zmizet. Někam daleko od všeho, od všech, prostě se vypařit.

Dneska se snad konečně vrhnu na anglický Stiff: The Curious Lives of Human Cadavres. Mám tu spoustu anglických a francouzských knížek různý tloušťky a ani jednu nemám přečtenou :X Malý výčet:

• D. Brown - Angels and Demons,
• Y. Martel - Life of Pi,
• Writers INC.,
• A. Frank - Journal,
• R. Kipling - Le Livre de la Jungle,
• A. Gavalda - Je Voudrais Que Quelqu'un M'Attende Quelque Part.

Hlavně, že sem v Gajerkách koukala na anglický Přelet nad kukaččím hnízdem (maj to teďka dávat v sobotu). Konec, knížky nekupuju. Nejdřív přečtu všechny, co tu mám a pak bude nálet na knihkupectví 0:)

Hypochondrie Za Účelem Studia

Nálada: zmatená
Mjůsik: oprášení Bowling For Soup/ nový Teddy Geiger/ milovaní Sugarcult

Moje včerejší hypochondrie tzn. nabalená minimálně 5 vrstvama + čaj, džus, demonstrativně brufen pro případ nouze, následně změřená teplota = 36,5°C (bez poznámek všichni, jasný?! :P ), se dnes projevil bolestma krku neboli zítřejší den proflákám doma 0:) Ale při představě, že mám všechny filmy z CD a DVD zkouklý a ty, co zkouklý nemám, vidět nechcu, tak mě docela jímá hrůza, že budu muset strávit celej den posloucháním babiččinýho projevu, jak se žilo za války, který její spolužák či spolužačka na další sraz už nepřijde atd. Já jí to neberu, asi nebudu jiná až budu v jejím věku, ale nic se nemá přehánět.

V rámci zítřejší hypochondrie si začnu dělat výpisky z přehledu středoškolské chemie (přijímám sázky na kolikátou stránku se dostanu :P ). Udělám si základní kemp v obýváku a dám se do pilných studií chemie :D koukám, že mi hrabe a ani nemusím mít horečku. Lepší skončit - mohla bych se věnovat zas jednou anglickýmu blogu :D