Je To Všechno Neuvěřitelný

Celej svůj dosavadní život si říkám, jestli všechno dělám správně. Přemýšlím, jestli mě to, co dělám, donese tam, kam chci, jestli třeba nemám být někde úplně jinde. Pak se začnete těšit na ten den, kdy se vám najednou rozsvítí, všechno se pomyslně rozzáří a vyjasní a vy pochopíte, že to, co děláte je správný a že váš život vám konečně dává naprostý smysl. Hodně dlouho jsem si myslela, že mě tohle nepotká, že budu celý život tápat v temnotě nejistoty a děsit se toho, že jednou ze mě bude něco, co nechci, aby se ze mě po profesní stránce stalo. Lidi, co čtou tenhle blog pravidelněji, vědí, že mám spoustu zájmů a že jsem prošla několika obdobími, kdy jsem se snažila najít něco, co mě bude bavit a budu se tomu chtít věnovat ve svým životě a teď myslím hlavně, co se mé budoucí profese týče. Upřímně řečeno, ještě teď mám spoustu povolání, co bych fakt jednou zkusit chtěla, taková trošku schýza bych řekla, ale konečně vím, že medicína bude ten nejsprávnější směr, kterým se můžu ubírat.

Jsem tak trošku člověk, co věří, že všechno má v životě svůj důvod a že cokoliv, co se děje, má svoje místo a čas a po nějaké době se ukáže, proč se zrovna stalo to či ono. Za posledních pár týdnu sem zaregistrovala spoustu věcí, co mě směruje tím stejným směrem - náhoda? Možná. Možná je tohle jen nějakej můj zkrat v mý zamilovaný hlavě, která teďka vidí všechno jednodušeji, s ničím se moc nenervuje a užívá si všeho, co jí život nabízí. Upřímně se netěším až se zas něco pose*e, ale sem na pozoru, kdy to přijde.

Heh, tenhle post měl být původně o včerejší exkurzi naší třídy na ÚA LFUK HK (Ústav Anatomie Lékařské Fakulty Univerzity Karlovi Hradec Králové - jistě chápete, proč je logičštější použít ty zkratky :D ) Svýho otce jsem v tom bílým hábitu naprosto nepoznávala - mimochodem bílá mu sekne - mluvil tak úžasně sebevědomě, ale přitom mile, poutavě, sem tam s prohozením vtípku. Byl neuvěřitelně ochotný zodpovídat dotazy, všechno lidem ukazovat, popisovat. Můj otec byl prostě ve svým živlu. A já na něj byla neuvěřitelně pyšná. Anatomické muzeum, kde jsme byli nejdřív, jsem si v životě neprohlídla tolikrát jako v úterý, nikdy mě to nezajímalo tolik, protože sem k tomu nikdy neměla výklad. Původní "mrknutí se" na pitevnu, jak to tam vypadá, taky dopadlo úplně jinak. Podrobné popsání hlavy na "živém" ale zároveň mrtvém modelu v nás všech vyvolalo nejdřív zděšení, ale nakonec tomu propadli všichni - až na největší drsňáky třídy, co odpadli už při příchodu do místnosti. Fascinace. Setkání s něčím novým. A vůbec ne nechutným nebo strašidelným. A nálev formaldehydu voní. Fakt.