We're Not Supposed To Be Afraid...Of Ourselves

Po prozkoumání literárních počinů mých "kolegů" bloggerů mi přijde, že svůj blog poměrně hodně zanedbávám. Odhadovala bych tak z posledního postu, který sem sesmolila v úterý! Můj mozek si dává zasloužený hiatus, i když by měl správně spolu s mým zadkem a zbytkem těla sedět ve škole a šrotit a šrotit, možná se i lísavě podbízet profesorům pro zlepšení známky (tahle část se zamítá..echt) a stresovat se z toho, jestli bude mít trojka z matiky další kamarády nebo ne. Ale já si řekla NE, slavnostně přísahám, že od nového pololetí školu nehrotím 8) (připomeňte mi to někdo v pondělí,ju? :D )

Musím se s vámi podělit o tragikomickou story z dneška. V dobré vůli nedostat z tělocviku neomluvené hodiny a domluvit se ještě s francouzštinářkou co a jak, jsem dnes šla do školy. A to místo toho, abych poctivě ležela v posteli a snažila se zbavit posledních zárodků hypochondrie. Tělocvikářka ve škole není prý celý pátek,francouzštinářka zrovna v pátek onemocněla, a aby toho nebylo málo, potkala sem češtinářku - sotva mě pozdravila a hodila na mě kyselý ksicht. Asi jí urazilo, že jsem nedorazila nemocná na diktát. Hmmm. Takže jsem zařadila zpátečku a jela zas dom.

Řeknu vám, že být celý den v posteli mi nikdy nepřišla jako taková nuda. Už sem vyzkoušela nespočet poloh jak sedět, ležet nebo prostě vydržet koukat na film (Angel-A a Akeelah And The Bee jsou bezkonkurenčně jedny z nejlepších ke koukání při akutní hypochondrii) na notebooku aspoň 10 minut jedním stylem - bez úspěchu. Asi to brzy zkusím na stojáka a pořídím si do postele barovou stoličku...