Don't Know What To Say

Zhruba deset minut po půlnoci. Konec nejhoršího dne v mým životě. Nebudu říkat proč. Brečím. Celej den a celou noc se mi z očí řinou slzy a ač si říkám, že to prostě přebolí a nějak to bude dobrý, že se k sobě třeba někdy vrátíme - mám dojem, že si to jen nalhávám. On teď spí. Daleko ode mě, ve městě, kde jsem včera byla a přesto ho neviděla. On mě jo, prý sem krásná. Romantik a ne, že ne. Jeho oblíbený místo to o něm prozrazradilo. Výhled na celý Brno, pohled na západ slunce o samotě mi toho hodně dal a jízda vlakem mě utvrdila v tom, že ten pocit, co mě s ním spojuje, nejsou jen nějaké sympatie či něco, co za pár hodin nebo dnů zmizí. Drží se to ve mně už skoro půl roku a bude se to tam někde hluboko držet dál.
Dal mi hodně věcí ač tvrdí, že ne. Nechal mě poznat samu sebe z jeho úhlu pohledu a konečně se sama sobě docela zamlouvám, vymýtil ze mě chyby, které jsem nechtěla mít a dal mi jeden velkej vir, co mi zkratoval celý můj zas*anými pravidly utvářený systém - lásku. A já se snažila hledat protilátky, a až teď vím, že vakcína na tuhle krásnou nemoc ještě neexistuje a že sem neměla šanci se bránit.
Chtěla sem za ním zase jet. Na jeho stužkáč, ve středu. Dneska sem ze sebe ale vypálila věc, co nevím, kde se ve mně našla. Takový kec - "mám ve škole frmol víš...nezlobíš se?" Jasně, že se zlobil. Teda on by řek, že ne, ale vím, že mu to přišlo líto. Mně v tu chvíli, co sem to napsala taky. Vždyť to není pravda. Jedna čtvrtletka z frájiny frmol není. Nic není frmol na to, abyste zazdili jednu z důležitých životních událostí vaší lásky. Nic není tak důležitý, aby jste nebyli s člověkem, kterého milujete. Nic. A já to vím až teď. Ironie osudu? Asi.
Spát se mi nechce. Jakmile lehnu do postele, hlava začne šrotovat a já opět stimulovat svoje slzný žlázy. Přemýšlím, jestli sem si to zasloužila za to, jak sem si s ním hrála. Nikdy se mi za to nemstil, nevyčítal mi to, prostě nic. Měl mě rád celou tu dobu. A teď, když vím, že se mi bez něj bude žít hodně těžko, mám trpět za to, co jsem prováděla já. Něco na tom přísloví o božích mlýnech bude...

Jdu spát. Nechci na vás přenášet svoji náladu. Nikdo si nezaslouží být tak smutný kromě mě.

proč teď někde hluboko v duši doufám, že se ráno probudím, on si tohle přečte, odpustí mi a na ten stužkáč pojedu? naivka a snílek jsem, koukám, pořád...(musím přestat koukat na americký filmy)