From Yesterday...Happy?

je možný, že až teď může člověk začít být docela spokojený se svým životem. v rámci možností samozřejmě. že si uvědomíme, že každej den může být poslední. jo, zní to jako klišé, ale mrkněte na to do hloubky a uvidíte, že to je poměrně ošklivě realistická pravda. kdo v Titanicu věděl, že plavbu nepřežije dopředu? nikdo. tyhle Vieweghovy knížky jsou nebezpečný a nebezpečně čtivý. realita, příběhy každýho z nás, všední i nevšední dny lidí všude kolem, u nás, za mořem, kdekoliv. "andělé všedních dnů" od Viewegha mi naprosto vzal vítr z plachet a poprvé sem u knížky přemýšlela tolik, že mi po tvářích teklo pár slz. nikdy mě knížka o sto stránkách nedonutila přemýšlet nad tím, co je potom, co vám někdo zemře. když zemře někdo, koho milujete, příbuzný, blízký známý, někdo z rodiny. záměrně se vyhýbám přímému pojmenování osob v rodině. hrůza, bolí to, jen na to pomyslíte. brr

včerejšek se mimořádně vyved. čtvrtletka z matiky pojata jako spolupráce celé třídy za významné pomoci profesora by nakonec mohla dopadnout i docela pěkně. to, že sem poprvé ve škole naprosto přesně řečeno vytuhla u fyziky, mě přesvědčilo o tom, že mi tělo říká o jakémsi spánkovém deficitu. doháním ho po odpolednech, víc času poskytnout nemůžu. nikdy bych taky nevěřila, že mě bude tak moc bavit jízda se Tomem a Terkou po dálnici. sami, všichni vpodstatě skoro čerstvý 18 si to na vlastní pěst jedou do Prahy na koncert. vnitřní svoboda, ten pocit, že vás nikdo nekomanduje, že jste závislí jen sami na sobě, máte vlastní hlavu a konečně jí můžete plně používat. to, že sme si to spolehnutí se sama na sebe vyzkoušeli docela záhy při hledání Sazka Areny nás jen utvrdilo v tom, že to vážně dokážeme zvládnout bez vodění za ručičku...

místa nic moc za slušnou cenu, zvuk hroznej a nic nebylo pořádně vidět - tohle všechno jsme v přestávce mezi mými milovanými 30 Seconds To Mars a Linkin Park vyměnili za naprosto luxusní místa v sektoru nalevo od pódia a prostě nádhera. nikdy bych nevěřila, že mě LP dokážou natolik překvapit a nevěřila bych, že Jared je takovej blázen, že vleze do tý masy lidí, bude s mikrofonem pobíhat dokola Areny a zpívat The Kill... show to byla úžasná, hudba vás celou dobu chytla a nepustila a jájen obdivovala hlasový rozpětí jak Chestera tak i Jareda. taky mi nějak nedošlo, že mi ty koncerty, ta doba, kdy sem jezdila na KOKR atd. tak nějak vnitřně chybí. ne ty lidi, co sem v Praze a tak znala, ale ten pocit stát s tím pivem v plastovým kelímku před pódiem, zpívat si s kapelou a nějak se hýbat do rytmu známých i méně známých songů. ještě, že je ten Rock For People a Hip Hop Kemp (tam teda se asi moc chytat nebudu, ale to pivo tam bude určitě :D ) a snad i během prázdnin bude něco dalšího. :)

Pouze půlka Areny, přesto nebylo vyprodáno :)

Světýlka all around..

Linkin Park, baby!