Jsou Věci, Co Nepochopím...A Chápat Nechci

Dlooouho jsem se přemlouvala, abych zase něco napsala. A po pár událostech, co si určitě zaslouží zaznamenat to zas tak moc přemlouvání nebylo.

Vezmu to pěkně popořadě. Ve středu jsme se školou absolvovali "kulturní" zážitek v Národním divadle. Asi se většina lidí zarazí nad těmi uvozovkami ve spojení s národním kulturním svatostánkem, ale ano, já měla ke kulturnímu zážitku opravdu daleko. V 18:45 jsem byla ráda, že jsem si konečně sedla, protože hon za cheeseburgerem po Národní třídě v podpatkách byl opravdu špatný nápad. K mému zděšení ale na jevišti stálo několik chlapů a žena, kteřtí vypadali, jako kdyby zrovna vylezli z té nezaplivanější putyky, co znám. Teď asi urazím spoustu lidí, milovníků této nic neříkající kapely, kapely Plastic People Of The Universe. Nepopírám, že pro děj 3-hodinové hry Rock'n'Roll byli svým způsobem nepostradatelní (mluvilo se o nich na můj vkus až moc), ale dalo se to jistě zařídit i jinak než přezvučeným výstupem rockového seskupení v takové hlasitost, že jsem si musela zacpávat uši. Asi jsem staromódní, ale tohle podle mě do staré scény Národního divadla nepatří! Celá hra se odehrávala v rozmezí let 1968 - Pražské jaro až do roku 1990 - koncert Rolling Stones na Strahově. Nejsem v tomhle tématu sečtělá, vím o tom jen kusé informace, takže jsem chvílemi dost tápala - Jirous, Dubček...eeh kdo to? Momentálně si průběžně doplňuju vzdělání - čtu knížku Magorovy dopisy od Ivana M. Jirouse. Jedinou věc vím jistě, bývalého prezidenta Havla, o kterém tam byla mnohokrát řeč jako o hrdinovi a sám byl v divadle přítomen, prostě neuznávám. Víc se k tomu vyjadřovat nebudu. (p.s.: Jen mi přišlo hodně ubohé, když ke mně přišla profesorka a ptala se mě a spolužáka "Viděli jste Havla?" Měla sem sto chutí jí odpovědět "Viděli, no a co?" Nepochopím, proč bych měla být z někoho takového tak vyplácaná...)

Druhý den a po spánku, který trval tak 5 hodin jsem měla svoje druhé jízdy v autoškole. Těšila jsem se. Od té doby mám z jakékoliv jiné hodiny hrůzu. Při pomyšlení, že bych měla řídit znova se mi svírá žaludek. Nebudu se obhajovat tím, že jsem ÚPLNÝ začátečník a že když na mě někdo za jednu hodinu vybalí dva různé postupy v zatáčkách, tak je tak nějak jisté, že mi bude chvíli trvat než je vstřebám a převedu i do praktické roviny. Jen řeknu, že na mě instruktor většinu jízdy řval, za věci, za které jsem nemohla, nevěděla nebo byla natolik vystrašená, že jsem je nebyla schopná dobře udělat nebo říct. Většinu jízdy městem, kterým jsem jela úplně poprvé, mi jen slzely oči a přála jsem si, aby ta jízda skončila. Skončila se slovy a úsměvem "No vidíte, vždyť to tak strašný nebylo." Celou cestu domů jsem přemýšlela, jestli by to mohlo být ještě horší...

Díkybohu se mi nálada docela vzápětí zlepšila. Večer mě totiž čekala oslava mých a kámarádových narozenin. Sice je máme zhruba v rozpětí měsíce, ale stejně bychom pozvali stejné lidi, tak jsme toho využili takhle. Je fajn být s lidmi, co máte fakt rádi a máte si s nimi pořád o něčem povídat. Začali jsme v šest večer a skončili hodně k ránu - nejodolnější z nás skončil v 8, aby si na hoďku zchrupnul. Povídali jsme si, měli dýmku, popíjeli, jedli na co jsme přišli a co kámošův pes nestihl sníst, hráli virtuálně baseball a tenis :D a byla prostě krásná pohoda. Jediným tmavým bodem byla opilá spolužačka, co se se mnou, krom jiného, náruživě hádala, že sklenička, kterou jsem jí nalila asi deset minut předtím, není její.

Přemýšlím, že to je asi za posledních pár dnů všechno. Celý dnešek a včerejšek dospávám spánkový deficit ze čtvrtka-pátka a snažím se nějak nemít trauma z modrých Fabií ve městě...