Every Day Something Ends...

Nevím, co psát. V hlavě mám naprostý prázdno. Prostě nic. Brečet dva dny v kuse se mi ještě nikdy nepovedlo. Potkat mě musí být zážitek. Zarudlý, napuchlý oči, nepřítomný výraz, snaha být co nejmenší, co nejmíň nápadná. Jestli se říká, že začínající láska je nejlepší způsob jak zhubnout, rozchod tomu zdařile konkuruje. Druhej den se nemůžu na jídlo ani podívat, jak mám sevřenej žaludek. A nějak si nechci připouštět, že skončila nejhezčí etapa mýho života. Pořád doufám, že to nějak bude dobrý, že to je jen jedna z našich bouřek...ale asi není. Půl roku je za jeden den v hajzlu :(

Ani nemám náladu mluvit o našem plesu. Byl ultra nudnej, co se týče programu. Aldis je fajn kongresový centrum, ale ne, když všichni zmizej k baru, který je v předsálí. Takže hlavní sál zel většinou prázdnotou. Pro pobavení s kamarádama to nevadilo, ba naopak. Naši kluci jsou fajn, je s nima sranda. Hlavně, když se jim do rukou dostane foťák. No, snad časem budou nějaký fota. Jinak nějak nemám, co o tom plese říct. Snaha se opít nevyšla - 6 jabkovejch Berentzenů mi jen stouplo do hlavy. Pro mě ten ples nebyl nic moc. Ale to je teď už stejně jedno...