Time And People Change A Lot...

Už nějak začínám chápat, proč je důležitý mít kolem sebe lidi. Lidi, co máte fakt rádi a oni vás. Lidi, co znáte opravdu dlouho a oni vás. Lidi, na kterých vám záleží a jim na vás. Nikdo jinej vám totiž neřekne, že jste se změnili, že s váma něco je jinak, něco divně. Samotnej si toho člověk nevšimne a pořád kolem sebe bude tvrdit, že je pořád stejnej. Prdlačky. Nic takovýho. Díky za to, že to vím.

V pátek jsem byla se spolužákama v kině na 300: Bitva u Thermopyl. Vizuální orgie z 2. řady před plátnem. Titulky, kterých tam bylo díkybohu pomálu, velký jako půlka lidskýho těla, vtáhnutí do děje maximální. Troja byla blbost, 300 je dokonalost sama. Brácha mě ukecal a zítra jdu zas. Asi z řady dál od plátna, ale teď si budu vychutnávat ty scény, co se vychutnat maj.

Jinak, dneska můj otec zažil jízdu "strachu". Odvezl mě na cvičák blízko malšovickýho fotbalovýho stadionu, pustil mě k volantu a první jízda autem, kdy řídila Lenis, začala. Spojka, klíček a čekám. Kterej pedál je sakra kterej!? Ozvalo se jen "pomalu pouštěj spojku a sešlapuj plyn". Nedořek to - ten zvuk ste měli slyšet! Zařvalo to jak F1 při startu 0:D . Pak tatík už jen dodal "jemně". :D No srandy kopec, ale nesmírně mě to bavilo! Vyhazování blinkru, brždění stylem, že se celej obsah auta najednou nasypal na přední sklo :D Jen pochybuju, že budu brzo schopná jet víc jak těch 20km/h, co jsem jela dneska... :)